Apoštolská služba v Novém zákoně

Ke stažení (PDF)

I/ Výraz „apoštol“ a jeho význam v Novém zákoně

Výraz  apostolos „apoštol“ nacházíme v Novém zákoně celkem 79krát, z toho 10krát v evangeliích, 28krát ve Skutcích, 33krát v Pavlových listech a 7krát v ostatních novozákonních spisech. Výraz je odvozen od slovesa apostellein „poslat“, které se objevuje 130krát v Novém zákoně a 654krát v řeckém překladu Starého zákona (Septuagintě), kde je překladem hebrejského slovesa xl;v‘ „poslat“, které se používá  tehdy, když Bůh či člověk posílá někoho s určitým pověřením. Podstatné jméno apostolos se vyskytuje ve Starém zákoně pouze v 1 Kr 14,6. Novozákonní používání těchto výrazů vychází ze starozákonní terminologie s významem poslat někoho s pověřením.[1] Výraz apostolos „apoštol“ označuje v Novém zákoně toho, kdo byl poslán či vyslán s pověřením či zplnomocněním, kdo někoho zastupuje, representuje, je jeho vyslancem. Odpovídá to židovské instituci šaliach „vyslance“, který zastupoval jednotlivce či jeruzalémské náboženské autority.[2]

II/ Ježíš – apoštol Boží

Výrazem „apoštol“ je v Novém zákoně na jednom místě označen sám Ježíš. „Proto, bratří, vy, kteří jste svatí a máte účast na nebeském povolání, hleďte na apoštola a velekněze našeho vyznání, Ježíše“ (Žd 3,1). V synoptických evangeliích však existuje celá řada výroků, která prozrazují Ježíšovo vědomí Božího poslání zvěstovat evangelium o spásném příchodu Božího království a dokazovat příchod tohoto království mocnými činy (L 4,18.43; 9,48; 10,16; Mt 15,24; Mk 9,37).  Janovo evangelium obsahuje téměř 40 Ježíšových výroků o tom, že byl poslán Bohem a silně je zde zdůrazňováno Ježíšovo vědomí úzkého synovského vztahu s Otcem (např. J 6,57; 10,30.36-38; 12,49-50). Své poslání Ježíš koná v moci Ducha svatého (L 3,22; 4,1.18; Mt 12,18.28).

III/ Apoštolové Kristovi

Do této kategorie patří v Novém zákoně všechny výrazy „apoštol“ kromě tří výjimek. Jedná se o specifické užití tohoto výrazu (terminus technicus) ve smyslu „vyslance“, „zplnomocněného representanta“ samotného Ježíše Krista. Apoštoly v tomto specifickém významu jsou:

1/ Skupina Dvanácti

Evangelista Lukáš popisuje, jak Ježíš vyvolil dvanáct učedníků a sám je nazval apoštoly. „Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly“ (L 6,13).  Obdobnou zprávu o vyvolení dvanácti učedníků podává Marek 3,13-14, ale slova „které také nazval apoštoly“ nacházíme jen v některých rukopisech. Jména dvanácti učedníků jsou uvedena ve všech synoptických evangeliích (Mt 10,2-4; Mk 3,16-19; L 6,14-16). Tato skupina je často označována specifickým výrazem „Dvanáct“ a evangelisté je nazývají apoštoly. To vše nasvědčuje tomu, že specifickou skupinu apoštolů jako svých vyslanců ustanovil již sám Ježíš.[3]Poté, co s ním žili v úzkém společenství, byli přítomni jeho zvěstování a mocných činů, je Ježíš pověřil posláním pokračovat v jeho službě kázání, uzdravování a vymítání zlých duchů (Mk 3,13-14; Mt 10,7-8; L 9,1-2). Apoštolové působí v jeho autoritě a moci jako jeho zplnomocnění representanti. „Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal“ (Mt 10,40). Musí stejně jako jejich Mistr počítat s mnohým nepřátelstvím (Mt 10,16-25). Po svém vzkříšení se jim Ježíš Kristus zjevil a pověřil je, aby kázali evangelium všemu stvoření (Mk 16,15), zvěstovali pokání na odpuštění hříchů všem národům (L 24,44-49) a ze všech národů získávali učedníky (Mt 28,18-20). Těchto Dvanáct tak tvoří most mezi službou historického Ježíše a prvokřesťanskou misijní službou všem národům.

Po Jidášově zradě je jejich počet doplněn opět na Dvanáct (Sk 1,15-22). Tak je zachováno symbolické číslo dvanáct jako jádro pravého Izraele. Podle vyprávění knihy Skutků se po velikonocích rekonstruovaná skupina Dvanácti věnuje zvěstování evangelia, vydávání svědectví o Kristově vzkříšení (Sk 1,22; 4,33), vyučování (Sk 2,42) a modlitbám (Sk 6,2-4).   Jejich kázání bylo často doprovázeno znameními a zázraky (Sk 2,43; 5,12). Legitimují misii mezi Samařany a pohany (Sk 8,14; 11,1-9). Po naplnění tohoto poslání se ztrácejí ze zorného pole příběhů vyprávěných v knize Skutků a pozornost se soustřeďuje na Petra, Jakuba (bratra Páně) a především na Pavla.

2/ Další okruh apoštolů

Kromě Dvanácti patřilo k apoštolům několik dalších osob, jak je zřejmé především z textu, v kterém Pavel cituje starokřesťanskou tradici. „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží“ (1K 15,3-9). Tato tradice rozlišovala mezi Dvanácti, k nimž řadí Petra a mezi další skupinou apoštolů („všem apoštolům“), k nimž zřejmě patřil Jakub, bratr Páně (srov. Ga 1,19), možná též ostatní rodní bratři Páně (1 K 9,5). Na poslední místo mezi apoštoly řadí Pavel i sám sebe. Do této skupiny apoštolů patří zřejmě i Barnabáš (1 K 9,6; Sk 14,4.14) a snad také Andronikos a Junia – žena(?) (Ř 16,7).

3/ Znaky apoštolství

a/ Svědkové Kristova vzkříšení

Prvním a nejdůležitějším znakem apoštolů Krista bylo to, že byli osobně Pánem povoláni do apoštolské služby a stali se svědky jeho vzkříšení.„Byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům“ (1 K 15,4-7). Při doplnění kruhu Dvanácti bylo také požadováno, aby apoštol patřil ke stálým svědkům Ježíšovy služby od křtu Janova až po jeho smrt a vzkříšení. Dvanáct se tak stalo garanty autentičnosti tradice týkající se historického Ježíše, neboť pro křesťanské vyznání je totožnost historického Ježíše a vzkříšeného Pána zásadně důležitá. „Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk 1,21-22). Vyvolení Pánem k apoštolské službě při doplnění Dvanácti se stalo prostřednictvím losování (Sk 2,24-26). Také Pavel se odvolává nato, že je „apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých“ (Ga 1,1) a že viděl Pána. „Nejsem apoštol? Neviděl jsem Ježíše, našeho Pána?“ (1 K 9,1).  Ostatní apoštolové viděli vzkříšeného Pána v časově omezeném povelikonočním období (Sk 1,3), zatímco Pavlovi se vzkříšený Pán zjevil a povolal jej za apoštola o rok či dva později (Sk 9,1-19; 22,6-21; 26,12-18). „Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně. Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev Boží“ (1 K 15,8-9). Pavel patří do řady apoštolů, i když sebe označuje jako „nedochůdče“ (řecký výraz  evktrw,ma znamená doslova “předčasně narozený“, avšak Pavel tím míní své časově opožděné povolání za apoštola)a kvůli svému dřívějšímu pronásledování církve se považuje za „nejmenšího z apoštolů“.

b/ Zmocnění Pánem skrze Ducha svatého k činění divů a mocných činů

Vzkříšený Pán přislíbil apoštolům, že přijmou moc a budou jeho svědky, když na ně sestoupí Duch svatý (Sk 1,5.8). Naplněni Duchem svatým o letnicích, vydávali mocné svědectví o Kristu a jeho vzkříšení, vyučovali a jejich zmocnění se projevovalo též působením divů a znamení (Sk 2,4.22-47; 3,1-26; 4,8-12; 5,12-15.29-32). Celá kniha Skutků zdůrazňuje mocné působení Ducha svatého v apoštolské službě. Pavel i Barnabáš byli naplněni Duchem svatým (Sk 9,17.22; 11,24), odděleni k misijní službě (Sk 13,1-4) a vedeni na misijních cestách (Sk 16,6-10; 20,22-23). Jejich působení bylo doprovázeno divy a zázraky (Sk 14,8-10; 19,11-12). Ve svých listech Pavel uvádí, že jeho řeč a kázání se „prokazovaly Duchem a mocí“ (1 K  4,6). „Znaky mého apoštolství se mezi vámi projevily s přesvědčivou vytrvalostí, v znameních, divech a mocných činech“ (2K 12,12). Tentýž Duch, který působil skrze Ježíše, mocně působil i při Kristových apoštolech.

c/ Budování Kristovy církve

Ovoce apoštolské služby se projevovalo v budování Kristovy církve (Ef 4,11-12).  Prorocké kázání apoštola Petra o letnicích vedlo k založení církve v Jeruzalémě (Sk 2,41-47) a následná služba apoštolů vedla k jejímu dalšímu růstu (Sk 4,4; 5,14; 6,1.7). Skrze vzkládání rukou Petra a Jana přijímají Ducha svatého samařané a po Judsku je církev budována i v Samařsku (Sk 8,14-17.25). V Cesareji posloužil Petr k víře pohanu Kornéliovi, jeho příbuzným a nejbližším přátelům (10,24.44-48). Apoštol Pavel s Barnabášem buduje sbor v Antiochii (Sk 11,22-26) a zakládají sbory v Pisidské Antiochii, Ikoniu, Lystře a Derbe (Sk 13 a 14). Apoštol Pavel zakládá  na druhé a třetí misijní cestě četné sbory na evropské pevnině (Sk 16,11-20,38). Toto zakládání sborů považuje za znak svého apoštolství. „Vždyť pečetí mého apoštolství jste vy sami tím, že jste uvěřili v Pána“ (1 K 9,2). „Naším doporučujícím listem jste vy sami; je napsán na našem srdci, všichni jej znají a mohou číst. Je přece zjevné, že vy jste listem Kristovým, vzniklým z naší služby a napsaným ne inkoustem, nýbrž Duchem Boha živého, ne na kamenných deskách, nýbrž na živých deskách lidských srdcí“ (2 K 3,2-3).

d/ Účast na utrpení Kristových

Při obhajování legitimity svého apoštolství a při varování před falešnými apoštoly zdůrazňuje Pavel, že znakem pravosti jeho apoštolství je účast na utrpení Kristových. „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev (Ko 1,24). Zvláště v 2. listu do Korintu Pavel zevrubně popisuje osobní příběhy utrpení, které jako apoštol ve službě evangelia prožíval (2 K 11,23-32). „Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný“ (2K 12,10).

4/ Autorita apoštolů

Autorita apoštolů je dána tím, že jsou zplnomocněnými representanty Ježíše Krista, který jim předal autoritu, kterou sám přijal od nebeského Otce. „Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás“ (J 20,21).   V prvotní církvi „vytrvale poslouchali učení apoštolů“ (Sk 2,42). Apoštolové vzkládáním rukou oddělují jáhny pro službu stolům (Sk 6,1-6) a na základě jejich přímluvných modliteb a vzkládání rukou přijímají věřící v Samařsku Ducha svatého (Sk 8,14-17). Na jeruzalémském sněmu apoštolové spolu se staršími rozhodují o tom, co je možné požadovat od pohanů, kteří přijali Krista (Sk 151-29). Lhát apoštolům znamenalo lhát Duchu svatému a Ananiáše se Safirou za toto provinění postihla náhlá smrt (Sk 5,1-11).

Pavel se ve svých dopisech (s výjimkou Fp a 1 Te) představuje jako apoštol Ježíše Krista a dává najevo svou apoštolskou autoritu. Je si vědom svých duchovních darů, s nimiž se touží sdílet s věřícími a tak je duchovně posilovat (Ř 1,11; 15,29). Evangelium, které zvěstoval, se nenaučil od lidí, ale zjevil mu je sám Ježíš Kristus (Ga 1,11-12). „Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“ (Ga 1,9). Apoštolové mají být pokládáni za „služebníky Kristovy a správce Božích tajemství.“ (1 K 4,1). Nejen ve věroučných, ale i v etických otázkách vystupuje Pavel s neskrývanou autoritou. Ač vzdálen, nařizuje přísnou kázeň člověka, který se dopustil incestu (1 K 5,1-5). Udílí pokyny týkající se konkrétních otázek např. manželství a zdrženlivosti (1 K 7), jedení masa obětovaného modlám (1 K 8), řádu při večeři Páně a při bohoslužbách (1 K 11,8-34; 14,26-39).

Apoštolové jsou zplnomocněnými mluvčími vzkříšeného Pána Ježíše Krista a jejich vyučování ve věroučných a etických otázkách má nejvyšší, tj. normativní autoritu. Apoštolská autorita je modelována na příkladu Pána Ježíše Krista a jeho vyučování. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,43-45).

5/ Apoštolská sukcese

Závažnou otázkou zůstává, zda apoštolové měli v prvotní církvi své nástupce. Apoštolové ustanovovali vzkládáním rukou jáhny a starší (biskupy)[4] (Sk 6, 6; 14,23). Od povolání za apoštola Kristova je však povolání za jáhna a staršího odlišné. V 1 Tm 3,1-13  uvádí apoštol Pavel kriteria, podle kterých mají být věřící do těchto úřadů povoláváni. Na Kypru ustanovil starší v jednotlivých městech Pavlův spolupracovník Titus, podle pravidel, které apoštol určil (Tt 1,5-9). Dopis církvi do Filipis prozrazuje, že zde působí biskupové i diakoni (Fp 1,1). Je zřejmé, že novozákonní spisy počítají s tím, že i v budoucnosti budou ve sborech působit starší a jáhnové.

Po doplnění počtu Dvanácti náhradou za Jidáše však nikde v Novém zákoně nenacházíme žádný náznak toho, že po smrti apoštolů Kristových má být i nadále obsazován úřad apoštolů ustanovováním nových apoštolů v církvích. Naopak z některých novozákonních textů zřetelně vyplývá, že apoštolové Kristovi nemají nástupce. Časová omezenost tohoto úřadu v církvi je dána především tím, že apoštolové byli očitými svědky Kristova vzkříšení, protože se jim Kristus zjevil ve vzkříšeném těle v časově vymezeném období po velikonočních událostech v Jeruzalémě. Toto časově vymezené období končilo zjevením vzkříšeného Krista Pavlovi před Damaškem.  Pavlovi se zjevil „naposledy ze všech“ (1 K 15,8), což s největší pravděpodobností znamená „jako poslednímu ze všech“. Vidění a zjevení Páně v pozdější době, jak je prožil po svém povolání za apoštola i Pavel (2 K 12,1-7), jsou již kvalitativně odlišné a je nepřípustné z nich vyvozovat apoštolskou autoritu.

Apoštolové jsou jmenováni mezi úřady a dary dané církvi vždy na prvním místě (1 K 12,28; Ef 4,11), protože mají v církvi zakládající roli. „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš“ ( Ef 2,20). Základy hradeb nebeského Jeruzaléma, jenž je symbolem církve, jsou postaveny na dvanácti apoštolech. „A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových“ ( Zj 21,14). To však neznamená, že apoštolové mají být v církvi stále znovu ustanovováni. Tak jako Kristův život na této zemi, jeho smrt a vzkříšení jsou neopakovatelnou událostí, tak je tomu i s působením apoštolů v prvotní církvi. Historickým dílem Ježíše Krista a apoštolů byl založen základ církve, a obojí je neopakovatelné a jednou provždy. Základ je položen a není možné k němu cokoliv přidávat, ale pouze na něm stavět. „Podle milosti Boží, která mi byla dána, jako rozumný stavitel jsem položil základ a druhý na něm staví. Každý ať dává pozor, jak na něm staví. Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus“ (1K 3,10-11).

Apoštolové nepůsobí v církvi fyzicky, ale prostřednictvím svých spisů a apoštolské tradice, které se církvi z Boží prozřetelnosti zachovaly v novozákonních spisech, jež církev rozpoznala a přijala jako normativní. Autorita spisů apoštola Pavla je potvrzena v 2 Pt 3,15-16 , kde jsou staveny na rovinu starozákonních spisů, w`j kai. ta.j loipa.j grafa.j „jako i ostatní Písmo“. Čtenáři jsou vyzýváni, aby „pamatovali na to, co předpověděli svatí proroci, i na to, co ustanovil Pán a Spasitel skrze vaše apoštoly“ (2 Pt 3,2). Podobně v listu Judovi čteme: „pamatujte na to, co předpověděli apoštolové Pána našeho Ježíše Krista“ (Ju 17).

IV/ Apoštolové církve

„Pokud jde o Tita, je to můj společník a spolupracovník v díle pro vás. Pokud jde o oba další bratry, jsou to vyslanci církví (a sláva Kristova“ (2K 8,23). „Za nutné jsem však uznal poslat k vám Epafrodita, svého bratra, spolupracovníka i spolubojovníka, kterého jste vyslali doslova „vašeho apoštola“), aby mi posloužil v tom, co jsem potřeboval“ (F 2,25). V obou případech se jedná o „reprezentanty“, „vyslance“ církví, kterým jsou svěřeny praktické úkoly. Nejedná se zde o to, že by měli nějakou zvláštní duchovní autoritu.  České ani anglické překlady Nového zákona na těchto místech neuvádí výraz „apoštol“ a podle našeho názoru správně tak vyhrazují tento výraz a titul pouze Kristu a jeho apoštolům.

Pro Evangelikální fórum konané dne 12. 5. 2003 v Praze připravil

Mgr. Karel Taschner, Th.D.


[1]    W. Schmithals naopak tvrdí, že pozadím těchto novozákonních výrazů není Starý zákon ani židovská instituce šaliach, ale vykupitelský mýtus gnostického systému a koncept má svůj původ v židovském či židokřesťanském gnosticismu v oblasti Sýrie. Podle tohoto pojetí má koncept křesťanského apoštola svůj počátek teprve v povelikonočním období nejspíše ve sboru v Antiochii Syrské a teprve dodatečně byl výraz „apoštol“ evangelisty užit již pro období pozemského působení Ježíše. Schmithals, W. The Office of Apostle in the Early Church, Abingdon, Nashville, 1969m s. 105. Teze o gnostickém původu však získala mezi badateli jen málo podpory.

[2]    Instituce šaliach je známá z rabínských spisů. Přestože doklady („Ten, koho někdo posílá [šaliach], je jako ten, kdo posílá” m.Ber. 5,5) pochází až z druhého století po Kr., řada badatelů předpokládá, že tato instituce byla známá již v Ježíšově době.

[3] Spolu s řadou dalších badatelů tento názor zastává též Barett, C. K. The Signs of an Apostle. Fortress, Philadelphia, 1972.

[4]Výraz presbyteros  „starší“ a episkopos „biskup“ popisuje zřejmě stejný úřad. Viz Sk 17,7.28.