Konverze v Novém zákoně

Ke stažení (PDF)

Konverzí v tomto článku rozumíme základní událost v životě, jíž se člověk stává křesťanem, když v pokání přijímá vírou Boží milost zjevenou v Pánu Ježíši Kristu, cele se obrátí k živému Bohu a mocí Ducha svatého je znovuzrozen. Při promýšlení toho, jak Nový zákon popisuje smysl a význam této základní události, která zásadním způsobem určuje další život člověka, se soustředíme na čtyři základní novozákonní pojmy – obrácení, pokání, víra a znovuzrození.  Jednotlivé výrazy nechceme od sebe ostře oddělovat, ale propojovat, protože se jejich význam někdy v různé míře překrývá. Při zpracování novozákonní teologie jsou možné dvě základní metody postupu. V analytické metodologii se postupuje po jednotlivých literárních skupinách novozákonních spisů s cílem vystihnout jejich zvěst.  Při syntetické metodologii se postupuje po jednotlivých hlavních tématech, aby vynikla jednota novozákonního poselství. V článku o konverzi v Novém zákoně jsme zvolili syntetickou metodologii.

I/ Obrácení

Slovesa epistrefein (obrátit, obrátit se), strefein (obrátit se, odvrátit se) a apostrefein (odvrátit se) jsou v Novém zákoně v řadě případů používány v teologickém smyslu a znamenají základní obrat lidské vůle k Bohu nebo ke Kristu, a tak i k novému životu.V řeckém překladu Starého zákona, Septuagintě, jsou překladem hebrejského kořene švb, který se ve speciálním teologickém smyslu objevuje asi 130krát a znamená cele se obrátit a navrátit  k živému Bohu, odmítnout každou podobu neposlušnosti Božích přikázání a zcela se poddat vůli Boží.

Ježíš vědomě navazuje na naléhavé volání starozákonních proroků k obrácení Izraele, když dává své generaci za příklad obyvatele Ninive, kteří se „obrátili po Jonášově kázání“ (L 11,32; srov. Jon 3,8, kde je v řeckém překladu použito výrazu apostrefein). V novozákonní době je obrácení základní podmínkou pro vstup do Božího království. Jednoznačně o tom svědčí Ježíšova slova: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,3). V podobenství o marnotratném synu (L 15,11-32) Ježíš názorně vykládá jednotlivé aspekty obrácení. „Sestávají z (1) vědomí toho, že je člověk ztracen (v. 17), (2) upřímného vyznání osobních hříchů a viny (v. 18.21),

(3) uznání své naprosté nehodnosti před spravedlivým Bohem (v. 19) a (4) rozhodnutí navrátit se do Otcova domu (v. 18-20a). Otec očekával návrat svéhlavého syna domů a odpověděl na něj nezaslouženým slitováním (v. 20b-24).“[1]

Výraz epistrofé, „obrácení“ se stal terminus technicus v misijním slovníku apoštolské církve (Sk 15,3). Znamená odvrátit se „od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu“ (Sk 26,18), obrátit se k Pánu Ježíši (Sk 9,35; 11,21), živému Bohu (Sk 14,15; 15,19; Sk 26,20), získat odpuštění hříchů (Sk 3,19) a být zahrnut do Božího lidu (Sk 26,18).  Pavel vyzýval k obrácení, jak to popisuje starším v Efezu: „Naléhal jsem na Židy i Řeky a vyzýval je, aby se obrátili k Bohu a uvěřili v našeho Pána, Ježíše Krista“ (Sk 20,21). Připomíná Tesalonickým, jak přijali jím zvěstované evangelium a „jak jste se obrátili od model k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a skutečnému“ (1 Te 1,9).

„Skutečnost, že se tato skupina slov často neobjevuje v Pavlových spisech (pouze 6krát) a vůbec ne v janovských spisech (kromě Zjevení), neznamená, že idea obrácení zde není přítomná, ale pouze to, že se mezitím rozvinula specializovanější terminologie. Pavel i Jan vyjadřují ideu obrácení pomocí pojmu víra. Pavel mluví o víře jako o ´bytí v Kristu´, jako o ´umírání a povstávání člověka s Kristem´, jako o ´novém stvoření´, jako o ´oblékání nového člověka´. Janovská literatura popisuje nový život v Kristu jako ´nové narození´, jako přechod ze smrti do života a z tmy do světla nebo jako vítězství pravdy nad lží a lásky nad nenávistí.“[2]

Při obrácení v teologickém slova smyslu se jedná o událost, která nastala v minulosti, jak to naznačuje časté užití aoristu slovesa. Zkušenosti obrácení mohou být dramatické (Pavel, Kornelius, žalářník ve Filipis), ale též klidné a nenápadné (etiopský dvořan či Lydie). Nejedná se v prvé řadě o pocity, ale o čin odvrácení se od služby hříchu k naprostému oddání se Bohu a Kristu. Vědomá zkušenost obrácení může být okamžitá nebo postupná.

II/  Pokání

Sloveso metanoein „činit pokání“ a podstatné jméno metanoia „pokání“ etymologicky znamenají změnu smýšlení, lítost. V Novém zákoně, kde se objevují celkem 55 krát a jsou používány pouze jako teologické termíny, které mají obdobný význam jako hebrejské švb. Zahrnují nejen radikální změnu myšlení, ale i vůle a emocí tj. celého člověka ve vztahu k Bohu, k sobě samému i druhým lidem. Pokání má obdobně jako obrácení jak negativní, tak pozitivní stranu, znamená odvrácení se od hříchu a obrácení se k Bohu.

Podle Matoušova evangelia začal Ježíš své kázání v Galileji voláním k pokání, a jeho kázání, stejně jako kázání Jana Křtitele, je možné shrnout do věty: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské“ (Mt 4,17; 3,2).  Jan ve svém poselství o příchodu Boží vlády zdůrazňuje soud a ukazuje, že jedinou cestou jak mu uniknout je nést ovoce pokání, které se projeví viditelnými změnami v jednání člověka (Mt 3,7-12; L 3,9-14). Pouze pokáním názorně symbolizovaným a pečetěným křtem vodou na odpuštění hříchů (Mk 1,4), bude Izrael připraven na setkání se svým soudcem. Ježíš však vyhlašuje příchod království jako „radostnou zvěst“, jako vyhlášení „léta milosti Hospodinovy“ (L 4,18-19). Pokání je nezbytným předpokladem pro přijetí odpuštění hříchů, Ducha svatého a plnosti života, jež Ježíš udílí. Proto o svém poslání říká: “Nepřišel jsem volat k pokání spravedlivé, ale hříšníky“ (L 5,32). Podobně jako u Jana Křtitele ani v Ježíšově zvěstování nechybí poselství o Božím soudu nad nekajícími. Na otázku, zda lidé, na které spadla věž v Siloe a zabila je, byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma, Ježíš odpovídá: „Ne, pravím vám, ale nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete“ (L 13,5).  Pohled z nebeské, Boží perspektivy se předně zaměřuje na to, zda lidé činí nebo nečiní pokání. V nebi je „větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují“ (L 15,7). Výzva k pokání má ústřední místo nejen v poselství starozákonních proroků včetně Jana Křtitele, Ježíše jako zaslíbeného Mesiáše, v jehož osobě je Boží království mocně přítomné ke spasení všech hříšníků, ale také v poselství Kristovy církve. Také své učedníky pověřuje Ježíš posláním „zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem“ (L 24,48). Petr při svém kázání o letnicích odpovídá na otázku lidí, co mají činit: „Čiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a pak obdržíte dar Ducha Svatého” (Sk 2,38, Jeruzalémská bible). Na Areopágu Pavelzvěstuje, že Bůh přikázal všem lidem všude, aby činili pokání (17,30) tváří v tvář přicházejícímu soudu a před Agrippou Pavel říká, že byl k tomu povolán, aby „kázal… nejprve obyvatelům Damašku a Jeruzaléma a po celé judské zemi, a pak i pohanům, aby se v pokání obrátili k Bohu a podle toho žili“ (26,20).  „Není pochyb o tom, že v knize Skutků je pokání považováno za podmínku sine qua non pro přijetí do křesťanské církve.“[3]

Pavel vyučuje, že opravdové pokání obsahuje emocionální element lítosti nad zlými skutky. Jeho dopis, který psal Korintským s mnohými slzami, vypůsobil „zármutek podle Boží vůle“, který je vedl k pokání (2 K 7,9). „Zármutek podle Boží vůle působí pokání ke spáse, a toho není proč litovat, zármutek po způsobu světa však působí smrt“ (2K 7,10). Zármutek po způsobu světa je sebelítost a zlost na sebe samého.[4] Pavel trvá na tom, že pokání je dar Boží. „Dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání“ (Ř 2,4). Apoštol se obává, aby „se nemusel trápit nad mnohými z těch, kteří předtím žili v hříchu a dosud se v pokání neodvrátili od své nečistoty, necudnosti a bezuzdnosti“ (2K 12,21). V Ř 2,4 vyzývá své čtenáře, aby si uvědomili, že „dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání“. Varuje však před tvrdým a nekajícím srdcem, které musí počítat s Božím hněvem v den spravedlivého soudu (Ř 2,5).

Pokání je však nejen dar Boží, ale také čin, pro který se člověk rozhoduje.  Pokud se však vzpírá přijmout tento dar a zatvrzuje se ve svém srdci proti výzvám k činění pokání, má to katastrofální následky. V epištole Židům je zmíněn Ezau, který usiloval o požehnání, ale „nenalezl místo pro pokání“ (Žd 12,17 ČSP). Zřejmě již neměl příležitost zvrátit okolnosti, které byly způsobeny stavem jeho zatvrzelého srdce. Je to varováním pro ty, kdo si myslí, že důsledky hříchu jsou zanedbatelné. Pokání v životě křesťana není jen jednorázovou událostí na počátku jeho nového života s Kristem, ale stává se životním stylem, jak to vyjádřil Martin Luther v první z 95 wittemberských tezí, jež byly výzvou tehdejší církvi a stojí na počátku světové reformace. „Když náš Pán a mistr Ježíš Kristus řekl: Pokání čiňte, chtěl, aby celý život věřícího byl pokáním.“[5]V listech vzkříšeného Pána je pět církví důrazně vyzýváno k činění pokání (Zj 2,5.16.21.22;3,3.19).

III/ Víra

V Markově zprávě o počátku Ježíšovy služby je výzva k pokání výslovně spojena s vírou. „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).  Pokání obsahuje, podobně jako obrácení, negativní i pozitivní složku. Zahrnuje jak lítost nad hříchem a odvrácení se od něho, tak přijetí Božího odpuštění a kompletní orientaci života směrem k milostivému Bohu. Pozitivní složka pokání i obrácení je vyjádřena klíčovým biblickým výrazem „víra“. Také ve Starém zákoně opravdové pokání vždy zahrnovalo víru. V odpovědi na Jonášovo kázání, „uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího“(Jon 3,5).  V synoptických evangeliích Ježíš naléhavě vyzývá, aby jeho posluchači věřili nejen evangeliu o Božím království, ale také v něho samého a v jeho uzdravující moc (Mt 18,6; 9,28). Ve Skutcích víra znamená přijetí slova evangelia (4,4; 17,11-12) a předně důvěru, oddanost a poslušnost Pánu Ježíši Kristu (Sk 11,17; 14,23; 16,31; 20,21; Sk 24,24). Křestané byli označováni jako „věřící“ (2,44; 4,32) a protože v centru jejich vyznání byla víra v Ježíše Krista, „v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany” (Sk 11,26).

V Janově evangeliu nikde nenajdeme výrazy pokání, ani obrácení, ale tato základní událost v životě člověka je zde vyjádřena slovesem „věřit“, které se zde vyskytuje 98krát. Centrem víry je důvěra a oddanost osobě Ježíše.  Janovým oblíbeným výrazem je „věřit v“…Ježíše (J 1,12; 2,11; 3,12.16.18.36; 4,39; 6,29.35.40.47; 8,30; 12,11). Tento výraz zdůrazňuje osobní přijetí Ježíše a sjednocení se s Božím synem, jímž se stáváme Božími dětmi.  „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi“ (J 1,12). Pevné spojení s Ježíšem skrze víru je na jiném místě vyjádřeno obrazem ratolesti zůstávající v kmeni, z něhož bere plnost života (J  15,1-11).

V janovské literatuře se sedmkrát vyskytuje výraz  „věřit, že“ (např. J 6,69; 8,24; 16,27.30; 20,31; 1 J 5,1.5) k označení toho, že víra poznává zjevenou pravdu. Víra a pravdivé poznání jsou spolu úzce spojeny. Petr vyznává za sebe i ostatní Ježíšovy učedníky: „A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ (J 6,69). Víra je vnitřním ujištěním Ducha svatého, že Ježíš „vyšel od Boha” (J 16,27), je „Mesiáš, Syn Boží“ (J 11,27) a je jedno s Bohem (J 8,24; J 10,30). Poznávací dimenzi víry vyjadřuje také spojení slovesa s dativem. Učedníci „uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš pověděl“ (J 2,22; srov. 4,50; 5,47). Víra zahrnuje věřit v pravdu poselství spisů starozákonního Písma i Ježíšových slov. Záměr sepsání svého evangelia formuluje Jan takto: „Abyste věřili, že Ježíš je Kristus, Syn Boží, a abyste věříce měli život v jeho jménu“ (J 20,31).

Je všeobecně známé, že téma víry má v Pavlových spisech významné místo. Výraz pi,stij „víra“ používá Pavel 142krát a sloveso pisteu,ein „věřit“ 54krát.   Víra zde znamená, podobně jako v ostatních spisech Nového zákona, hlubokou důvěru v Krista a v pravdivost Božího slova zahrnující přesvědčení týkající se osoby a díla Krista. Stát se křesťanem znamená vírou přijmout, že skrze Ježíšovu smrt a vzkříšení získávají hříšníci Boží milostivý dar spasení (1 K 15,1-4; 1 Te 4,14).  Pavel někdy používá výraz pistis k označení souboru křesťanského učení, které formuje celý křesťanský život (zvláště v pastorálních epištolách: 1 Tm 3,9; 4,1.6; 6,10.21; 2 Tm 4,7; Tt 1,13, ale také v Ga 1,23; Ef 4,5; Fp 1,27). „Většinou Pavel mluví o víře jako o důvěře v Krista nebo v Boha. Jde o základní postoj, který vyvádí lidi z hříšnosti do pravého vztahu s Bohem. Víra je tak základní, že tímto výrazem můžeme kategorizovat celý křesťanský způsob života… celý soubor učení a praxe, jež charakterizuje křesťany.“[6] Víra je způsob života před Bohem, rozvíjí se a roste (2 K 10,15; 2 Te 1,3).  Pavel zdůrazňuje, že spásná víra je suverénním darem Božím. „Neboť jste spaseni milostí skrze víru, a to není z vás ­ – je to Boží dar,  ne na základě skutků, aby se nikdo nemohl chlubit“ (Ef 2,8, Bible 21).

Jakubova epištola se ostře staví proti názoru, že víru lze definovat pouze jako intelektuální souhlas s pravdami, aniž by její pravost byla potvrzena dobrými skutky. Víra, která se neprojeví v praxi života skutky lásky, nemůže spasit, je sama o sobě mrtvá a není k ničemu (Jk 2,14.17.20). Zatímco Pavel vyzdvihuje Abrahamovu víru v naplnění Božích zaslíbení (Ř 4,20), Jakub podtrhuje, že Abrahamova víra se projevila ochotnou poslušností obětovat svého milovaného syna (Jk 2,21-23). Vyvozuje z toho závěr: „Vidíte, že ze skutků je člověk ospravedlněn, a ne pouze z víry!“ (Jk 2,24). Také apoštol Pavel však zdůrazňuje, že víra se projevuje poslušností (Ř 1,5; 16,26), láskou (Ga 5,6; 1 K 13,2) a dobrými skutky (1 Te 1,3; 3,8). Pavel a Jakub si neprotiřečí, ale jejich názory na vztah víry a ospravedlnění jsou komplementární.

Autor listu Židům užívá sloveso pisteuein „věřit“ dvakrát a podstatné jméno pistis „víra“ 31krát. „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme“ (Žd 11,1). Víra umožňuje vnímat neviditelnou realitu zaslíbenou Bohem a s jistotou víry procházet životem i s jeho zkouškami a utrpením. Žd 11,4-40 uvádí četné příklady, jak se víra projevila věrností a trpělivou vytrvalostí v životě velkých postav Izraele. „Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají“ (Žd 11,6). Křesťanům je určena naléhavá výzva, aby vytrvali v životním běhu „s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle” (Žd 12,2). Ježíš není pouze předmět víry, ale také její “původce a dokonavatel“ (Žd 12,2 ČSP, Bible 21).

IV/ Znovuzrození

Výraz paliggenesia „znovuzrození“ ve významu počátku nového života nacházíme pouze v Tt 3,5, kde Pavel sděluje věřícím, že Bůh je zachránil „podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého“(ČSP). Důraz na znovuzrození však v Novém zákoně nacházíme na řadě míst. Nejznámější výroky na toto téma jsou zaznamenány v Ježíšově  rozhovoru s Nikodémem, předním mužem mezi Židy a učitelem Izraele (J 3,3-8). „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (v. 3). Výraz gennethen avóthen znamená „narodit se znovu“ nebo „narodit se shůry. Narodit se znovu neznamená nové narození z těla své matky (v. 4), ale narodit se shůry tj. z Ducha. „Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch“ (v. 6). Ježíš zde ukazuje na zásadní rozdíl mezi přirozeným zrozením a nadpřirozeným zrozením z Ducha. „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího“ (v. 5). Aby člověk mohl vejít do Božího království, musí být očištěn od hříchu a duchovně obnoven.  Spojení očišťující funkce vody a obnovení mocí Ducha uvádí Ezechiel v proroctví o nové smlouvě (Ez 36,25-27). Znovuzrození je základním předpokladem pro vstup do Božího království. Neplatí to jen pro Nikodéma, ale pro všechny: „Musíte se narodit znovu“ (J 3,7). Znovuzrození z Ducha svatého je v úvodu Janova evangelia popsáno jako narození z Boha (J 1,13). Narozením z Boha se člověk stává Božím dítětem (J 1,12), činí spravedlnost (1 J 2,29), nedopouští se hříchu (1 J 3,9), miluje druhé a zná Boha (1 J 4,7), miluje Boha a všechny Boží děti (1 J 5,1), přemáhá svět (1 J 5,4) a je chráněn před útoky Zlého (1 J 5,18).

Apoštol Pavel vysvětluje význam znovuzrození na řadě míst používáním jiných výrazů a obrazů. Mluví o tom, že Bůh věřící v Krista duchovně probudil ze smrti k životu. „Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil“ (Ko 2,13; srov. Ef 2,4-6). Znovuzrození je obřízkou srdce (Ko 2,11), je obmytím z hříchů, které znemožňují účast v Božím království (1 K 6,9-11). Znovuzrození je nové stvoření, zásadní vnitřní proměna způsobená Boží mocí. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 K 5,17). Starý, neznovuzrozený člověk není schopen chápat věci Božího Ducha, protože tma hříchu oslepila jeho mysl (1 K 2,14; 2 K 4,4.6;). Starý člověk v nás musí být spolu s Kristem ukřižován a zemřít (Ř 6,6-8) a na jeho místo nastupuje nový člověk, který je schopen pravého poznání a obnovuje se podle obrazu svého Stvořitele (Ko 3,9-10; Ef 4,24).  Znovuzrození obnovuje vůli věřících tak, že chtějí a činí, co se Bohu líbí a zrcadlí Boží obraz ve spravedlnosti a svatosti pravdy (Fp 2,13; Ef 4,24). Znovuzrozením začíná intimní společenství s trojjediným Bohem (1 K 1,9) a ostatními věřícími (Ř 12,5).

Další dvě místa v Novém zákoně výslovně uvádí, že znovuzrození je způsobeno skrze živé a věčné slovo Boží, slovo pravdy. „Vždyť jste se znovu narodili, nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a věčné slovo Boží“ (1 Pt 1,23).  „Z jeho rozhodnutí jsme se znovu zrodili slovem pravdy, abychom byli jakoby první sklizní jeho stvoření“ (Jk 1,18).  Podle Petra nám bylo darováno „všecko, čeho je třeba k zbožnému životu“, a tak jsme se „stali účastnými božské přirozenosti“ (2 Pt 1,3.4), podle listu Židům „máme účast na Kristu“ (3,14) a mluví se zde o těch, „kdo se stali účastníky Ducha svatého” (6,4).

Na základě novozákonních textů je zřejmé, že znovuzrození je zcela suverénním Božím dílem, jeho milostivým darem. Jedná se o narození z Ducha svatého, z Boha, skrze Boží slovo.

V/ Stručný závěr

Při promýšlení konverze jako základní události v životě člověka, který se stává křesťanem, jsme se soustředili na čtyři základní novozákonní pojmy – obrácení, pokání, víru a znovuzrození. Jestliže nám jde o integraci těchto čtyř témat do koherentního celku věrnému novozákonním odkazům, pak konverzí rozumíme událost, kdy hříšník odpovídá na účinné povolání Ducha svatého, vědomě se obrací k Bohu činěním pokání ze svých hříchů, vírou v Ježíše Krista a jeho evangelium a je znovuzrozen Duchem svatým. „Obrácení a znovuzrození jsou subjektivními aspekty počátku křesťanského života; pojednávají o změně naší vnitřní přirozenosti, našeho vnitřního stavu. Obrácení je tato změna viděná z lidské perspektivy; znovuzrození je tato změna viděná z Boží perspektivy.“[7]

Církve vzešlé z duchovního probuzení vždy kladly velký důraz na konverzi jako iniciační akt, jímž se člověk stává křesťanem. Jedním z klíčových problémů dnešní církve je, že se často z její služby vytrácí důraz na konverzi a členy církve se stávají i ti, kteří ji ve svém životě neprožili. Velkým posláním církve je získávat Ježíši nové učedníky, autentické konvertity a sloužit jim k duchovnímu růstu, posvěcení a vytrvalosti k dosažení cíle oslavení a věčného života v Božím království. K tomuto svému velkému poslání je církev zmocněna trvalou přítomností svého vzkříšeného a vyvýšeného Pána skrze Ducha svatého (Mt 28,18-20).

Mgr. Karel Taschner, Th.D.

Článek byl uveřejněn v časopise Theologia vitae, 2010, číslo 2.

[1] Lewis, R. Gordon; Demarest Bruce A.  Integrative Theology. Grand Rapids: Zondervan, Volume III, 1994, s. 90.

[2] Goetzmann, J. Conversion.  In: The New International  Dictionary of New Testament Theology, Vol. 1, Grand Rapids: The Zondervan Corporation,  1986, s. 359.

[3] Guthrie, Donald. New Testament Theology. Leicester:  Intervarsity Press, 1985, s. 588.

[4] „Když Jidáš, který ho zradil, viděl, že Ježíše odsoudili, pocítil výčitky, vrátil třicet stříbrných velekněžím a starším” (Mt 27,3). Výraz metamelétheis j“pocítil výčitky” (ČEP), “pocítil lítost” (ČSP) ukazuje, že sloveso  “pocítit lítost, litovat” není identické s obsahem slova  metanoei/n“činit pokání”. Jidáš litoval své zrady, ale nenašel cestu k pravému pokání.

[5] Molnár, Amadeo. Na rozhraní věků. Praha: Vyšehrad, 1985, s. 147.

[6] Morris, Leon. Faith. In: Dictionary of Paul and his Letters.  Leicester:  InterVarsity Press, 1993, s. 290.