Vztah k jiným náboženstvím v Novém zákoně

Ke stažení (/PDF)

I/ Jiná náboženství v novozákonní době

1/ Řecké náboženství

Řekové rozlišovali tři druhy božstev: olympské bohy, chtonické bohy a hrdinské bohy. Bohové jsou podobní lidem (antropomorfní pojetí), ale jsou mnohem mocnější, mohou se převtělovat do nejrůznějších podob či se stát neviditelnými. Bohové nebyli transcendentními postavami, nestvořili svět (byl považován za věčný), byli nesmrtelní, protože měli přístup k ambrózii (lahodnému božskému pokrmu) a k nektaru (božský nápoj).Náboženské slavnosti byly časté (v Aténách 120 dní v roce) a měly svůj původ v rolnických slavnostech. Chrám byl považován za dům Boha, jehož socha byla umístěna v centrální místnosti v nadživotní velikosti. Místem uctívání bohů v rozšířené rodině byl domácí krb a hroby předků. Významnou roli v životě Řeků hrála orákula, jimiž bohové odpovídali na otázky svých ctitelů.

2/ Římské náboženství

Římané uznávali tři druhy božských bytostí – autonomní božstva, nesčetné tajné bytosti a týmy malých božstev. Úřad kněze byl vykonáván jen na částečný pracovní úvazek a proto se nemohla rozvinout kněžská třída, jak tomu bylo v řeckém náboženství. Podstatnou součástí římského náboženství bylo přinášení veřejných či soukromých obětí. Centrálním rysem římského náboženství byl důraz na pax deorum(„pokoj s bohy“) tj. přesvědčení, že zachovávání harmonického vztahu s bohy je základem pozemské prosperity a úspěchu. Všechny veřejné katastrofy byly chápány jako důsledek porušení vztahu mezi lidmi a bohy. Císařský kult se těšil zvláštní vážnosti obzvláště v římských provinciích, kde byl zpřítomněním vzdáleného císaře. Římské náboženství nemělo pevná dogmata, nevytvořilo „církev“. Nebyl zdůrazňován citový vztah lidí k bohům a náboženství nemělo podstatný vliv na lidskou morálku. Nejdůležitějším bylo přísné a přesné vykonávání obřadů.

3/ Helénistická náboženství

V novozákonní době ustupuje řecké a římské náboženství do pozadí a do popředí se dostávají helénistická mysterijní náboženství, která kladou důraz na osobní náboženský prožitek, na individuální spasení člověka, jež je chápáno jako osvobození od moci osudu, kosmických sil a smrti. Nejstarším mysterijním kultem jsou eleusinská mystéria, při nichž zasvěcenec musel navštívit město Eleusis nedaleko Atén. Oblíbená byla též dionýsovská mystéria, jejichž centrem byly zvláště Delfy, kde se ukazoval i Dionýsův hrob. Perského původu je kult Mithrův. Centrem mystérií egyptského původu kultu Izidy a Osirise (Sarapise) bylo v Řecku město Korint. K mysteriím orientálního původu patří také kult Dea Syria a kult Kybele a Attise.

Helénistická lidová zbožnost představuje nižší formy náboženství širokých vrstev. Víra se soustřeďuje předně na bohy, kteří uzdravují z tělesných nemocí, na divotvorce (theios anér), kouzelníky a věštce. Cílem kouzelnických praktik bylo zahánět zlé démony a dobré využívat ve svůj prospěch. Prostřednictvím okultního náboženství se pověrčivé masy lidí snažily uctívat duchovní síly, které neznaly a jimž nerozuměly.

II/ Židovský monotheismus v novozákonní době

Základním dogmatem židovství je existence jediného Boha, stvořitele a vládce světa, který si vyvolil Izrael za svůj lid a zjevil sebe sama a svou vůli jednou provždy skrze Mojžíše. Židovství považovalo uznávání jiných bohů kromě Hospodina za modlářství, jež bylo ohavností. Židovství chápalo sebe sama jako jediné pravé náboženství, které se v eschatologické době stane univerzálním náboženstvím, a také příslušníci ostatních národů budou uctívat Hospodina na hoře Sijón (Iz 2,2-4; 19,19-24). Židovství se stalo prvním velkým misijním náboženstvím Středozemního světa.

III/ Novozákonní oddíly, v nichž je explicitně vyjádřen vztah k jiným náboženstvím

Také křesťanství je od samého počátku vyhraněně monotheistické. Na rozdíl od židovství však dosvědčuje, že v Ježíši Kristu se zjevil a je přítomen sám živý Bůh jako Pán a Spasitel nejen Izraele, ale všech národů.

1/ Oddíly ze Skutků

a/ Pavel a Barnabáš v Lystře (Sk 14,8-18)

Apoštolé označují uctívání bohů za marné a neužitečné a vyzývají k obrácení k živému Bohu, Stvořiteli a dárci všech dobrých darů.

b/ Pavel v Aténách (Sk 17,16-34)

Vnitřní bolest a zděšení nad rozsahem modloslužby v Aténách není u Pavla jen negativní reakcí, ale také motivací k misii. Aby prokázal nesmyslnost modlářství, jež si zpodobňuje živého Boha neživými předměty, nerozpakuje se citovat i pohanské autory. Ochota navázat na myšlení posluchačů má však u apoštola Pavla své meze a neděje se za cenu vyprázdnění evangelia. Pavlova řeč je příkladem citlivé, ale přímé konfrontace intelektuálních posluchačů s nároky evangelia.

c/ Pavel v Efezu (Sk 19,13-40)

Apoštol Pavel se na svých misijních cestách setkával s představiteli magie. V Pafos na ostrově Kypru došlo ke střetu s židovským kouzelníkem jménem Barjezus či Elymas (Sk 13,6-12). V Efezu se apoštol Pavel a jeho spolupracovníci setkali se sedmi syny Skévy, kteří provozovali magii, která se ve starověku těšila velké vážnosti. Protože mnozí v Efezu uvěřili Pavlově zvěstování, že „bohové udělaní lidskýma rukama nejsou žádní bohové“ (v. 26), vyvolalo to obavy ostatních obyvatel města z úpadku uctívání efezské Artemis, jehož důsledkem by byly velké ekonomické ztráty. Ve městě došlo k velikému pobouření a Pavel se svými spolupracovníky musel město opustit.

2/ Poznání Boha u pohanů (Ř 1,18-32)

Bůh sice není všeobecně poznatelný ve své podstatě, ale v určité míře se dal poznat všem lidem. Člověk je zodpovědný jak s tímto zjevením naloží a jeho faktické selhání přiměřeně na ně odpovídat je morálním selháním, trestuhodným činem.

3/ Maso obětované modlám (1 K 8,1-13; 10,14-33)

Pavel vychází ze základního křesťanského poznání, že „modly ani bohové nic nejsou a že jest jen jeden Bůh“ (v. 4). Modla, před níž je pokrm obětován a bůh, kterého representuje, nejsou ve skutečnosti ničím, a proto křesťané, kteří mají toto poznání, mohou bez rozpaků jíst maso obětované modlám. Při pohanských modloslužbách jsou při díle duchovní síly a bytosti démonického světa, i když jsou uctívány neúmyslně. Proto je křesťanům zapovězena účast na pohanských rituálech.

IV/ Shrnutí

Prvotní křesťanství se šířilo a novozákonní spisy vznikaly v prostředí náboženského pluralismu a synkretismu. Náboženskou scénu ovládal polytheismus řeckého, římského a helénistického náboženství. Velké oblibě se těšily mnohé mysterijní kulty, okultismus a také gnóze svým důrazem na vykupující poznání začínala získávat vliv. V tomto prostředí  působí židovství a křesťanství jako vyhraněně monoteistická náboženství, jež jsou ve své podstatě misijními náboženstvími. Křesťané jsou ve vztahu k židům i příslušníkům jiných náboženství svědky evangelia, jež je „moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro žida, ale také pro pohana“ (Ř 1,16). Vyznávají Ježíše jako jediného Spasitele a Pána. Evangelium je výzvou, aby se lidé odvrátili od model k Bohu a sloužili Bohu živému a skutečnému (1 Te 1,9). Příslušníci jiných náboženství mají určitý stupeň poznání Boha, který je všeobecně přístupný všem lidem. Na toto přirozené poznání je možné navazovat, když je lidem zvěstováno evangelium o spasení v Ježíši Kristu. Křesťané nejsou povoláni k tomu, aby byli povýšenými a arogantními majiteli pravdy, ale pokornými a rozhodnými svědky Ježíše Krista, kteří také ve svém vztahu k příslušníkům jiných náboženství projevují Kristovu lásku, která nehledá svých věcí, ale obětavě slouží k prospěchu druhých.

Mgr. Karel Taschner, Th.D.

Článek byl uveřejněn ve sborníku Evangelikální fórum, 2004.