Ráda bych se touto cestou sdílela o přijetí velkého požehnání – uzdravení a vysvobození na kurzu „Cesta milosti“ /Journey of Grace/ v Anglii. Kurz probíhal od neděle do soboty a měl nabitý program, který se odehrával pomocí přednášek a osobní služby v malých skupinkách. Přednášená témata měla svoje smysluplné pořadí, vytvářela dynamiku za pomocí symbolů a obrazných biblických jednání /např. jsme si mohli obléknout roucho, nebo si vzít na ruku královský prsten/. Od prvního okamžiku, a to bych nejvíce vyzdvihla, byla velice patrná Boží přítomnost. Bůh mocně potvrzoval přednášené slovo a působil během modliteb za uzdravení. V Boží přítomnosti jsme si stále více uvědomovali naše hříchy, které jsme vyznávali a dávali na kříž. A namísto nich jsme následně přijímali Boží potvrzení do našeho života. Postupně se naše srdce otevírala více a více, a tak docházelo k tomu, že Duch svatý mohl vstoupit do míst našich potlačených a bolestivých vzpomínek. Docházelo k vylévání bolestivých emocí, pláči a uzdravování zraněných míst.
Osobně za sebe mohu říci, že jsem přijala uzdravení a vysvobození v mnoha oblastech. O jednom se mohu sdílet podrobněji. Z úterý na středu jsem měla sen, ve kterém jsem se viděla, jak sedím u potůčku a nohy mám ponořené do vody pod kolena. Následoval další okamžik, kdy jsem byla v menším bazénu, kde jsem plavala a dováděla a zároveň viděla, jak na okraji sedí postava mé vedoucí z malé skupinky. A v tom se odehrál třetí záběr, stála jsem na vyšší hoře a měla dobrý přehled. Viděla jsem říčku, bazén a veliké moře s pokojnou atmosférou. Moře bylo od říčky a bazénu oddělené neviditelnou zdí. V tom jsem se probudila, sen jsem si uvědomila a začala být zoufalá, protože jsem věděla, že se nemohu dostat na druhou stranu. Pořád ve mně probíhala otázka za přítomnosti zoufalých pocitů: „Jak se dostanu na druhou stranu?“ Jako bych byla v té chvíli malé dítě, které je zoufalé bez pomoci a které je odkázané jen na sebe.
Během snídaně jsem na sen zapomněla. Když jsem přišla na první přednášku /téma toho dne byla zranění způsobená otcem/, viděla jsem na promítacím plátně obrázek říčky a přes tu říčku vedl most. Hned mi došlo ještě před přednáškou, že tento most měl vybudovat v mém životě pozemský otec, který mě měl vyvést z kruhu mamky a měl mě provázet do dospělosti, do společenského a produktivního života. Měl mě potvrzovat, povzbuzovat, chránit od studu a dávat odvahu být kreativní bez strachu, že udělám nějakou chybu. Ve chvíli, kdy mi došly tyto pravdy, začala jsem neskutečně plakat, protože jsem takového tátu neměla. Táta s námi byl, ale svoji výchovnou úlohu nedokázal naplnit. Náš vztah navíc nebyl dobrý, po celý život byl ve mně vzdor vůči tátovi, jediné, co jsem obdivovala bylo jeho charisma a veselost. Jak se později ukázalo v modlitbách, vzdor ve mně byl proto, že táta odmítnul moje pohlaví ženy.
Služba pokračovala tím způsobem, že kdo chtěl, mohl si ještě užívat modliteb za zranění matkou. Když se ozval mužský volající hlas: „Pojď moje přítelkyně, krásko má a pojď.“, otočila jsem se a běžela jsem ke svému nebeskému Otci. Nemohla jsem se dočkat, až budu u něho. Dostala jsem od něho na ramena šál, abych se nemusela na své cestě stydět. Na následné přednášce nás vyzvali, abychom si namalovali dva obrázky, jak vypadá náš vztah s pozemským otcem a jak bychom chtěli, aby vypadal náš vztah s nebeským Otcem. Já už jsem tyto obrázky měla namalované díky snu. Vztah s pozemským tátou mi umožnil užívat si Božích zaslíbení jen po kolena, toto se mohlo občas zpestřit na konferenci, což je obraz bazénu plného vody. Vztah s nebeským Otcem bylo moře a pokojná krajina. Na malé skupince během služby mi vedoucí řekla, že mohu přejít na druhou stranu přes kříž Ježíše Krista. Za toto se vedoucí modlila a já jsem opět plakala a plakala. Tolik jsem se totiž před tím namáhala. Chtěla jsem jít na druhou stranu a ono to nešlo. Chtěla jsem si užívat Boží lásky a ono to nešlo. Chtěla jsem žít z Božích zaslíbeních a ono to nešlo. Tolik a tolik jsem nad sebou vyznávala Boží slovo a stalo se jen málo. Věděla jsem totiž už dříve, že moje služba má být na moři. A tak jsem brečela a brečela. Po sdílení a modlitbě mi asistentka potvrdila, že mě můj nebeský Otec převedl na rudé moře. Za dva dny jsem měla v noci zjevení, jak můj Otec vykořenil strom a zasadil ho ve vodách moře. A tak bolest, námahu, strach a úzkost z dělání vystřídal nekonečný pokoj a jistota, že jsem v Otcově náruči, že jsem tam, kde mě chce můj Otec mít.
Toto svědectví je jen o třetině toho, co jsem všechno přijala za milost od Otce nebeského, Pána Ježíše Krista a Ducha svatého. A taky jsem vděčná za celý anglický tým, jehož jednotlivci jsou nesmírně obdarovaní, naplnění Duchem svatým a prakticky také zacvičení do služby vnitřního uzdravení. Tito služebníci zakoušeli proces uzdravení jejich osobních specifických zranění Ježíšem Kristem, a to vybudovalo velkou důvěru, že Bůh uzdravuje naše srdce, uzdravuje naše rány. Tato důvěra byla jako mohutný val a pomohla nám přijmout to, co měl pro nás Bůh připravené.
Chci vás povzbudit:
„Někteří z těchto služebníků přijedou v září 2018 do Prahy na konferenci o vnitřním uzdravení – Jak chutná cesta milosti. Jejich obdarování a jejich důvěra, že Ježíš Kristus uzdravuje může být požehnáním také pro vás. Přijďte, přijeďte. Nebeský Otec vás čeká, vyhlíží ve dveřích. Nebeský Otec se vám chce dát poznat. Touží s vámi bydlet v jeho domě. On chce uzdravit vaše bolestivé rány, traumata a vzpomínky.“