Na konferenci „Boží moc k proměně“ jsem odjížděla s velikou úzkostí, která mě provázela nepřetržitě ve dne i v noci. Jistě byla spojená s některými organizačními přípravami na konferenci a odpovědností služby v pastoračním týmu, avšak byla neúměrná situaci. Zároveň jsem četla knihu Obnova lásky od Maria Bergnera, kdy jsem nově viděla sebe samotnou v kontextu minulosti a vlivu utváření mé identity. Odhalení některých kořenů, pochopení jejich vlivů na můj život odstranilo částečně moje vybudované obranné mechanismy. Ono odstranění obran bylo ideální pro Boží jednání, ale to jsem si uvědomila až v průběhu konference. Nakonec jsem přijala na konferenci uvolnění z úzkosti a uzdravení, které bych ráda postupně popsala.
Na setkání pastoračního týmu po modlitbě a pomazání olejem do služby vstoupil Pán Ježíš do mé úzkosti a začal ke mně hovořit. Ukázal mi můj 40letý strach a úzkost s ujištěním, že je celou dobu se mnou. Ví o mé úzkosti a rád by mě utěšil a uzdravil. On čekal na moji spolupráci a jasné rozhodnutí společně s ním vstoupit do hlubiny minulosti. A tak se v novém poznání otevřel prostor pro uzdravení. Vím, že nezbytný základ identity člověka se utváří v raném dětství, kdy vzniká citová vazba mezi dítětem a matkou. Je to období, kdy dítě vnímá sebe a matku jako jeden objekt. Přítomnost maminky zajišťuje dítěti pocity existence. Dlouhodobá nepřítomnost maminky může vyvolat pocity nicoty, neexistence, smutku, hněvu. Ve chvíli, kdy dítě začne rozlišovat sebe, matku a cizí tváře, dochází k separaci, tedy k oddělování se dítěte od matky. Dítě si uvědomuje já jsem „já“ a maminka je „někdo jiný“. To musí probíhat přirozeně a citlivě. Násilné oddělení přinese dítěti v počáteční fázi separace bolestivé trauma.
Slýchávala jsem často povídání o tom, jak mě teta odvezla v pondělí ráno do jeslí a vyzvedla mě až v pátek odpoledne; jak jsem svůj první rok oslavila v týdenních jeslích a jak jsem brečela, když mě teta opouštěla. Tato událost se stala v naší rodině příběhem, který nevyprávěl o bolesti malého batolátka, které ukrylo své negativní pocity bolesti do ochranné jeskyně. Tyto pocity se pak ozývaly v určitých životních situacích, například strachu z opuštění manželem, strachu z osamocení, strachu, že nejsem hodna mít přátele.
Modlitbou za uzdravení zranění ve vztahu s matkou jsem procházela vícekrát. Vždy jsem měla obraz, jak ležím a nade mnou je kamenná stěna. Během poslední modlitby vzpomínek jsem byla ve velkém sevření, avšak nic závažného se nedělo, jen z mých útrob vycházely hluboké výdechy. Říkala jsem si, že tou modlitbou procházím úplně zbytečně. Když však řečník skončil modlitbu, ocitla jsem se v situaci s rukama na mojí hrudi, křečovitě svírající ruku Ježíše a volající, aby mě neopouštěl. „Neopouštěj mě, neopouštěj mě.“ Viděla jsem reakci Ježíše, jak mě drží a říká, že mě neopustí, že je se mnou. Silně mě zasáhl pocit samoty a s tím spojené myšlenky, že jsem na všechno tak sama. Také jsem byla obohacena uzdravujícím obrazem. Uprostřed hluboké jeskyně s mohutnými stěnami stál Pán Ježíš a v náručí držel malou holčičku. Část vrchní stěny jeskyně se otevřela a dovnitř začala proudit Boží přítomnost. Dostala jsem ujištění, že Bůh bude tu jeskyni plynule naplňovat Duchem svatým. Následné dva dny probíhalo uzdravování doprovázené pláčem a bolestí.
Během Božího působení při přednáškách mnou projela myšlenka nejistoty, jestli to není můj produkt představivosti. Tyto pochybnosti se však rozplynuly, když okamžitě po této myšlence v přednášce o naději začala Tony slovy z Písma Židům 13,5: „Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“
Vyhodnotila jsem si průběh Božího působení tak, že pro další postup mého uzdravení a služby je třeba budovat základy důvěry, jistoty a bezpečí, které jsem měla poničené. Také mě napadlo, že nedostatek důvěry byl v mé křesťanské minulosti pravděpodobně spojený s tím, že jsem si vyprodukovala schéma toho, jak funguje víra v podobě pozitivního vyznávání a víry v naplnění všech lidských potřeb včetně jistého tělesného uzdravení tady na zemi. Toto schéma se mi ale zhroutilo a já musela hledat znovu Boha. Po šesti letech hledání nacházím víru s pocitem pokoje jako tiché spočinutí v důvěře, že Bůh je stále se mnou a že mě nikdy neopustí, ať budu procházet čímkoli.
Vnitřní uzdravení vnímám jako proces spolupráce s Bohem. Bůh komunikuje se mnou detaily svých postupů a zásahů, vysvětluje provedené zákroky, odhaluje to, co je skryté. Jedině on mě může uvést do osvobozující pravdy.
Miloslava Jochmanová, dne 3. 10. 2012
S odstupem času musím k tomuto svědectví dodat, že uzdravení malé holčičky ze separační úzkosti probíhalo poněkud déle. Jeskyně se krátce po konferenci na dva roky zavřela a nic se nedělo. Po dvou letech 3. ledna 2015 došlo k průlomu stěn jeskyně, ze které vycházely bolestivé trýznivé emoce. Tímto postupně v průběhu dalších dvou let došlo ke konečnému výsledku uzdravení pomocí Boží přítomnosti, pastorační podpory, Božích obrazů a Božího zaslíbení.
A jak jsem poznala, že jsem uzdravená? V situacích, které mě dříve ohrožovaly, cítím pokoj. I když se nějaká úzkost v nepříznivých okolnostech objeví, jsem schopná si vše znovu racionálně projít, připomenout si Boží jednání a následně se dostaví odpočinutí. Také si pozitivně uvědomuji svoji proměnu. Mám více odvahy být mezi lidmi a ve službě. Neporazí mě neúspěch. Nejsem tolik fyzicky sevřená. Dostavují se kreativní nápady.