Vztahy a láska. Vztahy a bolest. Vztah s maminkou v období rané péče. Příběh o děvčátku ukrytém v hlubinách země vysvětluje, jak dochází ke zranění v rané péči a uzdravení v Boží přítomnosti.

Kvalita péče maminky o dítě v raném dětství je velice důležitá. Když se o nás maminka dobře stará, vytváříme si o sobě dobrý obraz. Když se maminka o nás špatně stará, vytváříme si o sobě špatný obraz. Pozor, někdy špatná péče nemusí pramenit z nezájmu nebo nelásky maminky, ale třeba z neblahých okolností. Také se nemůžeme dívat na dobrou a špatnou péči černobíle, protože v normálním životě se dobrá a špatná péče prolínají.

Můžeme však říci, že jako malé děti přijímáme o sobě informace podle toho, jak je nám sděluje především maminka a tatínek. Tyto informace se ukládají do nejhlubší hlubiny našeho života a tvarují v nás vědomí našeho bytí pro celý život. Jedná se o základ utváření naší identity, ve které máme vtisknuto nakolik jsme nebo nejsme nepodmíněně milovaní. My vnímáme hodnotu sebe samých skrze tento obtisk a stejně nás takto vnímají lidé v okolí.

                 Naše existence je založena na nepodmíněné lásce.  

V počátcích života maminka pečuje o dítě pouze z lásky. Dítě si nemůže lásku zasloužit. Je milováno jenom proto, že existuje.  Proto se také při kvalitní péči vytváří v dítěti důvěra, že jeho existence je založena na nepodmíněné lásce. Důvěra v to, že o něj bude postaráno dobře za všech okolností. Ve vztahu k Bohu se tato důvěra projevuje v tom, že naše srdce přijímá a bytostně ví, že se o nás Bůh dobře postará, ať se děje cokoliv. Pokud je naše důvěra narušená, v určité míře poškozená, potřebujeme prosit Pána Ježíše, aby nás v hloubi našeho bytí uzdravil, přesvědčil o jeho lásce.

Když vyrosteme, nepamatujeme si, jak se o nás maminka starala, avšak můžeme si vytvořit o tomto určitý obraz na základě současného vztahu s maminkou. Také nám o tom hodně napoví příběhy, které se v rodině vyprávějí, vzpomínky z dospívání, stav našeho srdce – emocí, vztahy k ženám.

Většinou nám schází schopnost důvěřovat někomu jinému než sobě, nejsme schopni přijímat, špatně se nám navazují vztahy, nedokážeme odpočívat, extrémně pečujeme o druhé, neradi riskujeme. Z emocí se projevuje sebenenávist, sebelítost. U mužů se projevuje nenávist k ženám, odviňování žen, skrývání se v hledání své identity v práci. U žen obviňování se, nebo tendence brát si nezdravě větší část zodpovědnosti, potřeba dalších lidí, aby nám řekli, kdo jsme nebo, aby nás uklidnili.

Použiji část mého příběhu, abych vysvětlila, jak se projevovala skutečnost určitého zanedbání péče o mě v raném dětství. Podotýkám, že moje maminka byla velice citlivá a láskyplná bytost, milovala lidi, přírodu, svobodu. Měla hodně přátel. Naučila mě pečování o domácnost tak, že domácí práce jsou pro mě vždy radostí. Nikdy s námi nemanipulovala. Přesto vlivem okolností došlo k zanedbání péče. Ona sama se narodila v roce 1942 v Rudesdorfu u Berlína během 2. světové války. Její maminka otěhotněla a tatínka v té době zavřeli před svatbou do koncentračního tábora. Počátek její cesty byl poznamenám strachem, nejistotou, bombardováním Berlína a po válce přesunem do českého pohraničí.

Nepamatuji se, nakolik se maminka o mě starala, ale z vyprávění vím, že v počátku mého života jsem byla odmítnutá, po narození nejspíše málo chovaná v náruči. Obecně se o mě hovořilo, že jsem byla hodná a třeba jsem si hodinu vystačila sama v kočárku. Doporučení mojí mamky, když jsem měla svoje vlastní děti, směřovala spíše k nechování dítěte v náruči, nechat ho ležet v postýlce, aby se 10 minut vyplakalo a nebylo tak rozmazlené.

Hledání, jak vyjádřit následky zanedbání v rané péči nebylo snadné. To, že jsem nebyla úplně milovaná, a tedy uvnitř šťastná, bylo ukryté náhradními zdroji štěstí. Takže jsem si myslela, že jsem šťastná, protože něco vlastním, nebo že se mi podařilo vyhrát tenisový zápas, nebo jsem dostala odměnu, nebo se nám vydařil večírek. Tyto náhrady zakrývaly to, že jsem se ve skutečnosti cítila uvnitř špatně – nejistá a nevyslyšená mezi lidmi – v dětství i dospělosti. Cítila jsem se neoblíbená, odmítnutá.

Další velký propad jsem zaznamenala ohledně důvěry. Neměla jsem důvěru. Důvěru, že se o mě někdo dobře postará. Všechno jsem si chtěla zajistit sama, vždy jsem si vyhledávala nejlepší místo, například v hotelu, na pláži, v církvi. Tato skutečnost se stala důsledkem toho, že jsem v dětství nenabyla důvěry jakožto cnosti, která se vytváří láskyplným pečováním a přítomností maminky, že pro mě budou zajištěny ty nejlepší možné podmínky. Tady na zemi nám maminka a tatínek zástupně vytvářejí obraz o Bohu. Když jsou přítomní v našem dětství, budují v nás v určité míře důvěru, že i Pán Bůh je přítomný, že se na něj můžeme vždy spolehnout, že se o nás dobře postará.

Skutečnost, že u mě byla narušena důvěra, jsem vůbec netušila. Když jsem uvěřila v Krista, dostala jsem dar víry a na základě tohoto daru chtěla dělat veliké věci. Hodně sloužit a pracovat pro Boží dílo. Bez důvěry to ale nejde. Důvěru, kterou jsem neměla, jsem si nahradila určitým rozumovým konstruktem víry na základě knih hnutí víry. Tedy víru v uzdravení a zázraky budeme mít tehdy, když budeme dělat konkrétní kroky. Budeme číst Bibli, učit se verše, mít pozitivní myšlení, budeme bez hříchu, vyjdeme a půjdeme se modlit za lidi. Toto jsem praktikovala, ale nakonec jsem spadla na určité dno velice zklamaná, protože to nefungovalo.

Při hledání řešení situace dna jsem se rozhodla najít pomoc v Ježíši Kristu. Tak jsem se pomalu dostala do kontaktu se službou vnitřního uzdravení a služebníky z Holandska a Anglie. V Boží přítomnosti jsem přijímala a přijímám uzdravení odmítnutí při početí, separační úzkosti a zanedbání v rané péči ve vztahu k mamince.

Uzdravení zanedbání v rané péči se odehrávalo zejména na kurzu v Anglii, kde jsem během vyučování a modliteb viděla obrazy, co Bůh dělá. Ježíš Kristus nejdříve kopal dlouhý tunel. To byl tunel, který byl kopán v průběhu více let. Potom Ježíš přelezl zvláštní skálu, nahoře s velkým oblým převisem. Tu oblost vidím v tom, že moje povaha byla jemná, zranění se neprojevovalo agresivně, ale jaksi tichem, poslušností, poddajností, pečováním o druhé. Obyčejně jsou skály nahoře ostré. Potom Ježíš procházel zvláštními opuštěnými místy, kolem byly pahorky stromů, a nakonec vyhloubil výtah a sjel dolů. Teď, když to píšu, uvědomuji si, že to byly skutečně hlubiny mého bytí. Ježíš tam dole našel malé dítě, které bylo samo, opuštěné, oddělené od maminky a také od Boha. Ježíš vzal to dítě do náruče a předal Otci nebeskému. Viděla jsem Otcovy ruce, jak mě drží, kolem byl také Duch svatý jako holubice. Najednou se mezi Ježíšem a Otcem otevřela kniha a byla jsem jako miminko vložena do této knihy. Kniha se nade mnou úplně zavřela. Tuto část vidím jako potvrzení, že Bůh uzdravoval moji důvěru. Důvěru, že jsem zapsaná v Knize života, a že se Bůh o mě v každé době postará.

Abych mohla projít takovým uzdravením, muselo se ve mně otevřít srdce. Otevřít srdce může jedině Bůh, protože on ví, jak vyzrát nad našimi obranami a očekáváními. Proto on jedná zvláště, v mém případě to bylo za pomoci symbolického hraní.

Na konci kurzu mi Pán Ježíš řekl: „Pamatuješ na tu záchranu thajských chlapců v zatopené jeskyni? Tvoje záchrana byla daleko těžší.“

Uzdravení je proces. Po této zkušenosti vím, že vždy musím hledat pomoc u Pána Ježíše Krista a Ducha svatého, abych se po určitých zraňujících událostech neoddělila od Otcovy lásky a péče. Vždy mám tendenci utíkat zpátky do svého vězení, kde jsem byla sice sama, ale kde jsem si vybudovala určité bezpečí, svůj úkryt. Prakticky se moje uzdravení projevuje tím, že se při ohrožení a zranění člověkem zastavím a nevstoupím do původního vězení. Jsem ochotna zranění řešit, i když to nějakou dobu trvá, vylévat své srdce před Bohem, prosit o nové uzdravení a žít dál ve vztazích s lidmi. Nebojím se vyjádřit svůj názor, protože bych mohla být znevážená, nebo že bych udělala chybu.  Lidské hodnocení a kritika neohrožují moji existenci, moje vědomí bytí, kde jsem milována.

              Ve vztahu jsem byla zraněná, ve vztahu jsem uzdravená.