Vztahy a láska. Vztahy a bolest. Řešení bolesti ze zranění je odhaleno pomocí borůvkového příběhu z dětství.

V minulém příspěvku jsem krátce popsala příběh Adama a Evy, který je příčinou bolesti a trápení ve vztazích. Dnešní téma, jak řešíme bolest ze zranění, nechci teoreticky popisovat, ale vyjádřit jedním příběhem z mého dětství.

O jedné sobotě, když mi bylo šest – téměř sedm roků, vyjeli moji rodiče a prarodiče na borůvky. Mě a moji sestru hlídala teta. Bydleli jsme tehdy v malé vesnici, kdy se ještě děti proháněly na kole po silnici bezstarostně, protože nebyl velký provoz. Takže když jsem oznámila tetě, že jedu jezdit na kole, neměla teta o mě strach, jen za mnou vykřikla: „Neber si ty žabky na kolo, nebo si zlomíš nohu.“ Já jsem neposlechla a v žabkách, což je špatná obuv na ježdění, jsem vesele jezdila. Náhle se za mnou objevilo nákladní auto. Lekla jsem se a zajela na stranu ze silnice přímo do velké díry zalité vodou. Protože byla díra hluboká, spadla jsem a strčila nohu do kola. Ležela jsem na zemi, když ke mně přišel kolemjdoucí. Ten mi pomohl se zvednout a odvedl mě domů. Laskavé jednání starostlivého muže během jednoho momentu nahradilo nepříčetné chování mé tety. Ta na mě začala křičet a opakovaně mě surově bít žabkou s výčitkami: „Já jsem ti to říkala, že si nemáš brát žabky.“. Během toho si všimla, že mám palec u nohy celý krvavý, tak mě posadila na venkovní lavici a přinesla lavor s vodou, abych si tam nohu namáčela.

Po celou dobu jsem byla sama, nešťastná, lkala jsem pro sebe, bolela mě noha, ale také moje duše, která nenalezla útěchu. Celý ten borůvkový příběh končí bez útěchy rodiči a se zlomeným palcem a možná i srdcem.

To, co tenkrát potřebovalo to malé dítě ve mně je: vzít do náruče a utěšit ho. Utěšit jeho utrpení, bolest, strach, úzkost, trauma. Potřebovalo slyšet: „Neboj se, už jsi v bezpečí. Mám tě ráda. Já ti vyčistím a obvážu ty rány.“ Nebylo důležité vzbuzovat v něm pocit viny, protože to malé dítě už v té díře s vodou vědělo, že neposlechlo, a že následkem toho trpí.

To malé dítě, nejen, že nebylo utěšeno, ale nevědělo si rady s emocemi. Důsledkem toho došlo k potlačení všech bolestivých emocí: smutek, strach, bezradnost, osamocení, pocit viny. Vznikly tam také nějaké následné hříšné emocionální reakce na chování tety: hněv, nenávist, nenávist, která se otočila proti tomu malému dítěti – sebenenávist, sebelítost, útěk do smutku, do samoty. Postupem času se pomocí obraných mechanismů tyto emoce vytlačily z vědomí dítěte, avšak nemohly vymizet. Zůstaly uvnitř a ozývaly se v určitých situacích. Takže když později dospělý člověk, který měl v sobě to malé šestileté dítě, udělal něco špatně, tak začal sebe nenávidět, byl smutný, měl dlouho pocity viny spojené s utrpením a strachem z odsouzení. Například asi před čtyřmi roky jsem seděla na jednání s významnými osobnostmi. Během komunikace jsem reagovala chybně na tvrzení jednoho z mužů. Záhy jsem zjistila, že on měl pravdu. Omluvila jsem se, ale nedokázala jsem celou věc přejít. Ještě dva měsíce po té jsem měla pocity viny a studu, dokonce až trýzně, chtěla jsem opustit práci v této skupině.

Obecně po každém zranění dítěte či člověka začíná pracovat systém obrany. Bolest ze zranění od druhého člověka je tak veliká, že se jí snažíme co nejrychleji zbavit, necítit, zahnat pomocí mechanismů, jako například, bagatelizace, extrémní racionalizace (rozumování), regrese, útěk do nemoci, do smutku, do samoty, fantazie, závislosti (cigareta, TV, sex apod.) Tyto mechanismy nám mohou v určité míře pomoci, ale jestliže v nich setrváváme, dojde k potlačení škodlivých emocí do nějakého zahaleného místa, odkud nám celý život škodí. Tento jev se nazývá zapouzdření emocí.

Abychom v křesťanském životě vzkvétali, potřebujeme se naučit řešit zranění způsobené v dospělosti, ale je také dobré poprosit Ducha svatého, aby nám ukázal místa z naší minulosti, kde jsme byli zranění, a kde jsme potlačili bolestivé emoce. Aby se poklopy obranných mechanismů mohly otevřít, potřebujeme následující:

  1. odhalení minulosti, nalezení místa, kde se skrývá zraněné dítě, to je možné pomocí vyprávění příběhů, vyučovaných informací nebo zjevení
  2. potřebujeme odpustit osobě, která nás zranila, v mém případě to byla teta
  3. musíme prosit o odpuštění našich hříšných reakcí, v mém případě to byl hněv a nenávist proti tetě, také hněv a nenávist obrácený proti mně – sebenenávist, sebelítost, smutek, útěk do samoty
  4. pozveme Ježíše Krista do bolestivé vzpomínky, v mém případě to bylo pozvání Ježíše do toho místa pádu na kole a na tu lavičku, kde sedělo to malé dítě s nohou v lavoru a plakalo a bylo zbité, ponížené, pošlapané, smutné a neutěšené s cílem, aby uzdravil tu bolestivou vzpomínku
  5. to, jestli dojde k otevření poklopu záleží na našem svolení, ale také na uvážení Ježíše Krista, který ví, co je pod oním poklopem a ví, že pokud by byl otevřený, mohl by být traumatický opakovaný prožitek velice bolestivý. Z vlastní zkušenosti vím, že otevření poklopu je vždy načasované v Božím působení

Příklad druhu zranění malého děvčátka na kole je specifický. V průběhu vývoje dítěte, víme, existuje celá řada dalších zranění ve vztazích s rodiči, příbuznými, učiteli, spolužáky, vrstevníky. Následné uzdravování Ježíšem má podobnou strukturu, avšak v různém časovém procesu za rozmanitých podmínek a zdrojů (slovo, symboly, sny, obraz, příběh, zjevení).

Máme jeden důležitý zdroj, abychom nepotlačovali své bolestivé a zraněné emoce. Tento zdroj nazýváme vylévání srdce.

Na závěr chci podtrhnout. Je tady jeden důležitý zdroj, a to je vylévání srdce. Kdyby moje teta měla moudrost a poznání, mohla mi už tenkrát pomoci v tom, abych si vylila svoje srdíčko, a k tak velkému zranění nemuselo dojít.

Jak si vylévat srdce? O tom se zmíním v jednom z dalších příspěvků.

Míla Jochmanová

Neboj se, já jsem s tebou. Zhojím tvoji bolest, srdce tvé utiším.