Vztahy a láska. Vztahy a bolest. Být sám sebou ve vztazích s lidmi. Příklady naslouchání svému srdci.

V naší širší rodině se scházíme a vyprávíme si naše tradiční rodinné příběhy. Někdy jsou tyto příběhy až dobrodružně nebo dramaticky laděné, mají své konce i pokračování. Často se nad nimi smějeme.

Tak vyrůstala v našich řadách dívenka, která se dobře učila, všichni jsme předpokládali, že půjde studovat. Jenže ona toužila stát se kadeřnicí. Naštěstí rodiče měli pochopení pro dobré řemeslo, a tak se jejich dcera stala kadeřnicí. Tím, že měla dobrý potenciál, moudrost, uměla naslouchat svému srdci i lidem, brzy se dostala do popředí vyhledávaných kadeřníků v jednom světově prosperujícím kadeřnictví. Měla čest dokonce se setkat s vysoko postavenými osobnostmi.

To je dobrý příklad toho, jak rodiče citlivě zacházejí s vůlí svého dítěte. Když rozvineme tento specifický příběh do pomáhajících vztahů/profesí tedy do vztahu, kdy jeden má převahu nad druhým, můžeme si všimnout, jak je důležitý respekt k člověku, který je před námi. K člověku, který má svoje opravdové/reálné „já“, svoje zdroje. V tomto směru je důležité mít na paměti, že bychom se měli ptát toho člověka, podobně jako to dělal Pán Ježíš: „Co chceš“ „Co ty sám vnímáš, že chceš dělat?“ Na jakém místě bys, teď, chtěl být?“ Měli bychom si také uvědomovat, že se v nás ozývají naše zkušenosti, postoje, řešení, a že máme tendence v této chvíli o tom mluvit, nabízet řešení, v nejhorším způsobu vnucovat a přesvědčovat. Takové jednání ubíjí osobnost člověka, znemožňuje použití jeho zdrojů. Jeho opravdové/reálné „já“ není vyjádřené. Pokud se člověk nevymkne takovému jednání, po delší době se stává jeho „já“ jakousi kopií, napodobeninou, jeho vnitřní svět truchlí.

Měla jsem výsadu setkat se před 20 lety s dětským psychiatrem doktorem Rossem Campbellem na šestidenní konferenci u nás. On vyučoval o tom, jak člověk reaguje na autoritu. Jsou dvě skupiny lidí, kdy jedna je závislá na autoritě, ráda se pod ní skrývá, potřebuje slyšet od autority, co má dělat. Ta druhá skupina je vždy proti autoritě. To, co řekne autorita, na to má hned jiný názor. Ross Cambell nám položil otázku: „Co myslíte, která skupina lidí je ohroženější?“ Ano, je to skupina lidí, která se ráda skrývá pod autoritou, Právě tato skupina lidí není schopna vyjádřit svoje „já“, není schopná slyšet svůj vnitřní hlas a není schopná slyšet Boží hlas, je omezená v kreativitě. Proto chce slyšet názor a radu od autority. „Co mám dělat?“ Tato skupina lidí je kreativně, duchovně, duševně a sociálně ohrožená. Je někdy i pohodlná přemýšlet, chtěla by slyšet zázračné řešení.

Je zapotřebí rozeznat, do které skupiny patřím. Po setkání s Rossem Campbellem jsem jistila, že spadám právě do této skupiny ohrožených lidí hlavně v církvi. Samotné zjištění mi ale nepomohlo, nedokázala jsem se vymanit zakořeněným postojům sama. Projevovalo se to tím, že jsem měla vysoké nasazení ve službě, nedokázala jsem říci „ne“ dalším nárokům lidí v církvi. V podstatě se moje identita, hodnota odvíjela od toho, co dělám, jak vypadám před lidmi. Tak se stále více prohlubovalo moje nereálné neboli nepravdivé „já“. Vzhlížela jsem k jakémusi ideálu super církevního člověka, propadla jsem iluzím o dokonalosti.

Tento způsob však má vždy svůj konec. Čím více se prohlubuje nereálné/nepravdivé “já“ od toho opravdového, tím více strádá duše. Tělo už se odmítá podílet na takovém nasazení, vysílá symptomy, protestuje ve formě depresí a vyhoření (reaktivní deprese). Upozorňuji na to, že vyhoření nebo deprese není jen duševní problém, ale i fyzický. Je to nemoc, stejně tak, jako zlomená noha a musí se to léčit a řešit. Píšu tady o depresi, která je situační, reaktivní. Více by stálo za to o depresi mluvit, ale to až v jiném článku.

Vyhoření neboli pád na určité dno může urychlit, vedle našich usilovných snah stát se v církvi „dokonalým“, zažívání nepochopení našeho chování, emocí a potlačování našich zdrojů a darů. Takových případů je mnoho, zmíním dva ze svého života, které hovoří o necitlivém zacházení s člověkem.

Dostávala jsem od jedné paní mnohostránkové dopisy s podivným obsahem, kde jsem byla napadána, jak jsem špatná, že mi nesluší klobouky, že si zasloužím, aby mě lidé pomlouvali a neměli rádi apod. Dala jsem tuto nezdravou korespondenci přečíst jedné sestře v církvi a ona mi poradila, abych uvařila a pozvala onu paní na oběd. To bylo přesně případ dávání rad a řešení. Chaos, který jsem prožívala při čtení dopisů se ještě zvýšil. Ve skutečnosti jsem potřebovala vědět, jak někdo další vnímá ten obsah dopisů. Potřebovala jsem být pochopena, vyslyšena. Až později, kdy jsem začala studovat, jsem zjistila, že ona paní trpí poruchou chování. Mohla jsem jí odpustit a prožít velkou úlevu, protože jsem porozuměla jádru problému.

Další situace nastala při jednom setkání, kdy k nám do církve přijel jeden host. Po kázání jsem šla za ním si říci o modlitbu. Vylíčila jsem mu můj momentální stav zoufalství a bolesti, když už jsem neměla dostatek síly unést tíhu vztahu s mým nevěřícím manželem. Onen host se za mě modlil tak, že mám být tou tichou a pokornou ženou podle Božího slova. Prakticky mi touto modlitbou ještě více přidal břemena. Šla jsem domů a celou cestu jsem úpěla. To, o co jsem se totiž celou tu dobu snažila, bylo být pokornou a tichou ženou, která svého muže přivede ke spasení beze slov. V té chvíli jsem nepotřebovala slyšet, co mám dělat, jaká mám být, ale potřebovala jsem být vyslyšená, zbavená trápení a bolesti.  

Jaké je řešení toho, když zjistíme, že patříme v určité míře do skupiny lidí skrývajících se pod autoritou, kde naše „já“ nevzkvétá? Každý z nás je jiný a má svoji cestu, svoje zdroje. Zmíním nějaké obecné zdroje, které můžeme použít. Je to použití vlastní vůle, tj. rozhodnutí vyjít z tohoto stavu. Je možné psát sebereflexe (vypsat se z toho). Důležité je najít si pastoračního služebníka (nejlépe mimo církevní sbor), kterému budu důvěřovat. Najít si důvěrné přátele, kde můžeme sdílet svoji intimitu. Vzdělávat se v této oblasti. Jet na konference s tematikou obnovy a vnitřního uzdravení. Číst si knihy o vnitřním uzdravení (Leanne Payneová, Lin Button, Lisa Guiness, Anselm Grün, Elias Vella). Začít si o tom všem povídat s Ježíšem Kristem. Být při tom hodně podrobní, upřímní. Učit se říkat „ne“, vymezovat si svoje hranice (zde potřebujeme nutnou podporu). A nakonec mít odvahu něco změnit. Najít si hrdiny, kteří nám budou inspirací.

Mými hrdiny byli skuteční lidé. Například moje mamka, český stavitel Josef Hlávka, nebo kněz Henri Nouwen. Také Tony Kalma.

Moje mamka učila hůře vzdělavatelné děti, v důchodu si našla místo v galerii, kde se odehrávaly výstavy výtvarného umění známých i neznámých umělců. Něco se změnilo v jejím životě a ona byla šťastná. Pohybovala se mezi kreativními lidmi. 

Josef Hlávka, stavitel a architekt, který zanechal ve světě po sobě překrásná stavební díla. V průběhu života v důsledku velikého pracovního nasazení oslepl, nemohl chodit a musel se léčit. Myslel si, že je to jeho konec, ale zaslechl hlas z hůry a rozhodl se pro změnu životního stylu. Postupně se uzdravil, věnoval se zahradničení, kultuře, ke stavitelství se vracel jen příležitostně. Založil akademii věd a svoji nadaci podporující vzdělání nemajetných studentů.

Henri Nouwen byl katolický kněz, profesor, spisovatel, teolog. On odešel z výsluní jeho působení, kde byl velice známý, schopný a oblíbený, aby pracoval v komunitě Daybreak se zdravotně postiženými lidmi. Tito lidé mu přinášeli veliké obohacení ve vztahu k Bohu tím, jak byli závislí na Bohu, jak prožívali Boží lásku. Jednou navštívil v komunitě Henriho jeho přítel a řekl mu, že by se měl vrátit na univerzitu, protože tam ho více potřebují. V komunitě je ho škoda. Henri však zůstal tam, kde čerpal z pravého pokladu. Napsal krásnou knihu Adam, Boží miláček.

Tony Kalma věřila vždy tomu co dělá. Jezdí už 50 let do České republiky. Postupně zde šířila povědomí o službě obnovy a vnitřního uzdravení. Součástí bylo spolupráce s KMS, spolupořádání konferencí, seminářů, přednášky, budování pastoračně modlitebního týmu a vydávání knih. Ovoce její služby uzrávalo také po tělesném vyhoření a následné vnitřní proměně.

Pro někoho může být velice těžké říkat „ne“ lidem, kteří nás chtějí ovlivňovat ať už v dobrém, nebo zlém. Často dobro může zahrnovat skryté zlo. Na začátku tohoto článku jsem psala o příběhu, kdy rodiče to mysleli dobře se svou dcerou, chtěli, aby šla studovat. Zdálo se to jako dobré řešení, ale kdyby je poslechla, tak dneska nemusela být šťastná, neměla by naplněný svůj sen, nebyla by sama sebou.

To nejdůležitější je mít vztahy a být sám sebou, sama sebou mezi lidmi. Objevit svoje zdroje, nalézt s pomocí Ježíše Krista svoje opravdové „já“ svůj hravý dětský vnitřní svět.  To vyžaduje říci sbohem nezdravé vnější fasádě, podle které nás hodnotí lidé kolem. Anselm Grün, katolický kněz, hovoří o tom, že na tuto fasádu vydáváme spoustu energie a ta nám potom chybí. Musíme se rozloučit s iluzemi a perfekcionismem, ptát se po kořenech našich problémů.

A na závěr příklad z praxe Anselma Grüna. Jeden ředitel školy vyprávěl o krizi, se kterou chodí do školy. Děti jsou stále složitější, rodiče náročnější, ministerstvo vyžaduje stále větší administrativu, a ty požadavky se nedají splnit. To mu bere hodně energie.

Anselm se ho zeptal: Co bys udělal, kdyby sis mohl jako dítě bez omezení hrát? A on mu představil svůj vlastní svět. Anselm mu říká: Běž do školy s touto představou a buduj tento svět, měj chuť pracovat s žáky a taky s kolegy.

Každý z vás si buduje podle své představy o životě v rodině, v práci, každý má svoje nároky, ale čerpá z vnitřních zdrojů.  Ale když čerpáme z vnějších ideálů, z psychologie, z postojů církve, z představ o správné matce, o správném otci, z požadavků zaměstnavatele a tak dále, ten obraz nás přemůže, úplně vyčerpá a ničeho nedosáhneme. Musíme čerpat z vlastních vnitřních zdrojů. Deprese je signál, že nejsem v kontaktu se svým vlastním vnitřním světem, nebo že chci plnit představy jiných.

Miloslava