Mnozí zájemci o službu vnitřního uzdravení nám dávají otázky: „Mohu přijet na vaši konferenci?“ „Je vnitřní uzdravení také pro mě?“
Odpověď je často velice stručná. „Ano, můžeš přijet, konference o vnitřním uzdravení je vhodná pro každého křesťana.“
Stává se nám, že jako lidé máme tendenci se porovnávat. Myslíme si, že ten druhý je na tom poněkud hůře, co se týče duchovního a duševního prožívání, a tak bychom rádi poslali našeho přítele, kamaráda, člena sboru na konferenci, kde by mu bylo pomoženo.
Také si můžeme myslet, že služba vnitřního uzdravení je zaměřena hlavně pro lidi s nějakým problematickým chováním, psychickými nemocemi nebo traumaty.
Ve skutečnosti, jak už jsem napsala, je tato služba pro všechny. Cílem naší služby není jenom přijmout konkrétní uzdravení, ale hlavně setkat se s Ježíšem a pobývat v jeho přítomnosti, v jeho lásce. Když jsme Duchem svatým uschopněni přijímat Boží lásku, dochází k uzdravení.
Elias Vella k tomuto vyučoval na konferenci v České republice: „Mnohé naše rány vznikají právě z nedostatku lásky v našem životě. Nevědomě v sobě nosíme rány, které vznikly z nedostatku lásky. E. Vella si myslí, že nejhlubší uzdravení nastává tehdy, když začínáme zakoušet, že jsme milováni Bohem.“
To, že jsme zranění, že jsme zakoušeli nedostatek lásky, ani nemusíme vědět. Právě během vyučování a v přítomnosti Ducha svatého si můžeme tento problém uvědomit.
Na závěr ještě přidám nějaké konkrétní symptomy, které naznačují potřebu služby vnitřního uzdravení.
Jedná se o závislosti, ať už škodlivé (kouření, závislost na návykových látkách, jídle, počítači, TV, internetu, ale také závislosti méně škodlivé, jako je nakupování, přílišné uklízení, workoholismus, apod.
Dalším příznakem, že něco uvnitř nás není v pořádku, může být únava ze služby v církvi, vyčerpanost, vyhoření, duchovně nerosteme, neustále se vracíme do vzpomínek, jak to vypadalo na počátku toho, když jsme uvěřili.
Osamocenost. Nejsme schopni si udržet kvalitní vztahy. Nemáme přátele. Jsme s druhými lidmi často v konfliktu. Nedokážeme se dobře postarat o děti, nedokážeme s nimi komunikovat. Neumíme naslouchat a neslyšíme Boží hlas.
Je to také otázka emocí. Naše emoce jsou nemocné. Prožíváme pocit viny, je těžké přijmout odpuštění. V oblasti studu je pro nás problém dívat druhému do očí, také často vlastním dětem. Kvůli studu stojíme na jednom místě, bojíme se odmítnutí. Bojíme se dělat chyby. Strach nám nedovolí dělat normální věci, zavolat o nějakou potřebou, létat letadlem, chodit k lékaři, anebo naopak jednáme pod vlivem strachu. Nedokážeme se vyrovnat s hněvem, agresivitou. Vzdorujeme a nenávidíme druhé lidi.
Zápasíme s opakujícím se hříchem. Právě naše hříchy jsou následkem zranění. Potřebujeme objevit, kde naše hříšné chování a nemocné emoce mají kořeny.
Sebepřijetí. Je to silné téma. Velice často nám může zůstávat skryto, kolik nenávisti je obráceno vůči nám dovnitř. Nedokážeme přijmout chválu, ocenění druhých, nebo naopak chválíme se sami. Buď jsme velice sebevědomí, anebo se velice nízce hodnotíme. Bojíme se promluvit, říci svůj vlastní názor.
A poslední věc, o které se chci zmínit, je stav, kdy si můžeme říkat: „U mě je vše v pořádku.“ „Necítím žádné negativní emoce, žádnou nenávist.“ V této oblasti jsem se setkala s některými křesťany, kteří byli téměř dokonalí, hodní, milí, přívětiví, ochotní sloužit, a přesto něco nebylo v pořádku. Jejich emoce byly „zmrazené“, potlačené. Aby děti/lidé necítili bolestivé emoce, potlačili je a vytvořili si kolem nich obal, zeď, až vzniklo kamenné srdce. Když tito lidé uvěřili, uvědomovali si mentálně (myšlenkově) velikost Boží milosti a lásky, a tak z veliké vděčnosti se cele oddali Bohu a ze svých vlastních sil ve velké míře se usilovně snažili za každou cenu konat dobro a jen dobro. Snažili se pomáhat druhým, ale ve skutečnosti to bylo o jejich vnitřním stavu. To ten zraněný člověk uvnitř toužil zakoušet dobré věci, to ten zraněný člověk uvnitř toužil, aby mu bylo pomoženo. A pokud dochází síly v konání dobra a pečování o druhé, pak takový jedinec se pomalu vzdaluje od Boha. Zklamaný, protože uvnitř stále cítí prázdnotu a cítí, že mu nebylo pomoženo. Vzdaluje se a dává si často za vinu, že nebyl schopný dostatečně vytrvat, držet nastavené tempo.
A proto, potřebujeme zakoušet Boží lásku. Existuje velice krátká modlitba, kterou se můžeme modlit několikrát za den. „Otče nebeský, naplň mě tvojí láskou.“ nebo „Otče nebeský, dej, ať zakouším tvoji lásku. Amen
Zveme vás také na naše semináře a konference, kde víme, Pán Ježíš je přítomný a rád uzdravuje naše bolesti, zranění a vlévá do nás jeho lásku.
Míla Jochmanová