(říká britská křesťanská poradkyně Lin Buttonová)

Lin Buttonová Českou republiku navštívila již několikrát. Na konferencích o vnitřním uzdravení mnozí účastníci oceňovali její praktické vyučování, po němž ihned dávala prostor k jeho aplikaci. Při tom zcela civilně a bez jakékoli okázalosti používala také dar proroctví a přinášela slova poznání.

Když jsem s ní a jejím manželem Ronem natáčel rozhovor při odpoledním čaji, měl jsem před sebou typicky britský, velmi elegantní pár. Lin živě, uvolněně reagovala na otázky, Ron většinu času tiše mlčel a naslouchal. Při fotografování Buttonová pózovala s takovou přirozeností, že jsem to musel pochvalně okomentovat. Díky tomu jsem se od Rona dozvěděl, že Lin je také bývalou modelkou...

 

 

Jak jste začínala s poradenstvím a modlitbami za uzdravení?

Vyrostla jsem v nekřesťanském prostředí. Křesťankou jsem se stala, když mi bylo třicet. Druhá kniha, kterou jsem jako křesťanka přečetla, byla od Agnes Sanfordové, která se zabývala darem uzdravování a psala o schopnosti naslouchat Bohu. Každý týden jsem se scházela s dalšími třemi ženami a společně jsme se modlily. Měly jsme malé děti, které si hrály na podlaze kolem nás, a my jsme se modlily k Bohu, aby k nám mluvil. Po několika letech jsme se naučily slyšet jeho hlas, někteří byli díky tomu uzdraveni a ženy ve sboru nás začaly žádat, abychom se za ně modlily. S kamarádkou, se kterou se dodnes společně modlíme, jsme začaly chodit k lidem, měly jsme pro ně slovo a někteří byli uzdravováni. Nejdřív jsem se takto modlila společně se svou kamarádkou, posléze i sama.

Pak mi někdo daroval knihu Rozbitý obraz (The Broken Image) od Leanne Payneové, tehdy zrovna vyšla, bylo to v roce 1994. Ten člověk mi řekl: „Podívej, ona se modlí stejně, jako to děláváš ty!“ (smích) Důvodem, proč jsme se modlily stejně, bylo to, že Payneová dříve spolupracovala s Agnes Sanfordovou a já jsem četla knihy od Sanfordové. Posléze jsme spolu s dalšími lidmi ze sboru jeli na setkání s Leanne Payneovou do Německa a pozvali jsme ji k nám do Británie. Seznámila jsem se s ní, zapojila jsem se do jejího týmu a zastupovala jsem ji v Evropě.

 

Zažila jste i vy osobně nějaké vnitřní uzdravení?

Ano.

 

Cítila jste předtím, že ho potřebujete?

Nevěděla jsem, že ho potřebuju, dokud jsem ho neprožila. Myslím, že většina s nás se docela dobře začlení do společnosti, jsme socializovaní a vzdělaní, ale přitom si neuvědomujeme, že plně nevyužíváme všechno, co pro nás Bůh má. Hodně jsem žila ve svém fantazijním světě, nedokázala jsem žít v přítomném okamžiku. Ačkoli jsem rozumem věděla, jaký Bůh je, mému srdci byl vzdálený. Můj otec byl totiž emocionálně hodně chladný. Potřebovala jsem uzdravit, ale nevěděla jsem o tom. 

 

Jak jste uzdravení prožila?

Kazatel našeho sboru jednou požádal Ducha svatého, aby přišel a ukázal nám, jaký je Boží obraz v našem srdci. Moje hlava věděla, že Bůh je mi nablízku, věděla jsem, že Bůh zná mé nitro, ale moje srdce ho považovalo za někoho vzdáleného. Uvědomila jsem si, že moje srdce potřebuje uzdravení, aby v něm byl pravý obraz mého starostlivého Otce. Požádala jsem svou kamarádku, se kterou se modlím, aby přišla a modlila se za mě, že nejspíš potřebuji uzdravit emocionální nepřítomnost svého otce. A teď jednoduše mám v srdci nový odraz Boha. Modlitba je velmi jednoduchá.

 

 

Bez sebepřijetí ztrácíme čas

 

Jak to probíhá, když za vámi někdo přijde a požádá vás o modlitbu?

Většinou si na každého člověka nechávám hodinu a půl. Pokud je to jeho první návštěva, nechám ho, aby mi vyprávěl svůj příběh. To zabere asi 40 minut. Následně se za něj modlím, žádám Boha, aby přišel a dotknul se ho tam, kde to nejvíc potřebuje. Sice už o něm díky Duchu svatému leccos vím, ale modlím se: „Prosím, promluv k němu a zjev mu, za co se má modlit.“ Snažím se, aby se lidé nesoustředili na mě, ale na Boha.

 

Probíhá to jinak, pokud přijde nevěřící člověk?

Ne, vždy se za ně modlím. Není tam rozdíl.

 

Pro nevěřícího může být složité soustředit se na Boha...

Ano, ale vždy jim říkám: Nemá smysl ke mně chodit, pokud nechcete, abych se za vás modlila. 

 

S jakými problémy za vámi lidé nejčastěji chodí?

Deprese, úzkost, závislosti, sexuální zranění...

 

Mají tyto problémy nějaký společný kořen?

Ano, je pět kořenů. Prvním z nich je zranění od matky. Pokud jsme v útlém dětství neměli bezpečný vztah s matkou, pokud nás matka nějak zranila, můžeme být nejistí, cítit ve svém nitru prázdnotu, trpíme úzkostmi z odloučení a záchvaty paniky. Máme sklony vyžívat se ve svých bolestech, zkoumáme sami sebe, jsme plni obav, žijeme ve svých fantaziích. Tohle všechno pramení z nedostatku mateřské pozornosti a lásky v prvních třech letech života.

Zranění od otce pokřivuje Boží obraz v nás. Pokud ke mně přijde člověk, který vnímá Boha jako někoho zlého a trestajícího, pak to většinou vede k otci. Tito lidé často mívají ochromenou vůli, bývají pasivní a nerozhodní, potřebují „návod na život“. Tohle vše vede zpět k otci, k dětství s nedostatečnými hranicemi, bez pořádného mužského vzoru.

 

A ty další tři kořeny?

Zatřetí to je neschopnost přiznat svou vinu a přijmout odpuštění. Brání nám v tom stud a popírání reality. Vždy si to nějak logicky vysvětlíme, zlehčujeme problémy, omlouváme si je.

Začtvrté, neschopnost odpustit druhým. Takoví lidé bývají zahořklí, často podráždění, nechají se ovládat druhými lidmi, mají velmi negativistický přístup k životu, nezdravým způsobem se vyžívají ve svém utrpení.

Zapáté se jedná o neschopnost přijmout sám sebe. Neznamená to, že bychom si o sobě měli myslet, jak jsme skvělí lidé. Znamená to, že jsme odložili svou starou přirozenost a žijeme tu novou, ve které přebývá Kristus. Ta část, ve které přebývá Bůh, s ním spolupracuje a věří, že nás Bůh přijímá, že nejsme navždy zavrženými hříšníky. Žijeme v Bohu, přijímáme sami sebe takové, jaké nás stvořil. To je důležité. Můžete se modlit úžasné modlitby za ty první čtyři oblasti, ale pokud daný člověk nepřijímá sám sebe a chce být někým jiným, ztrácíte čas.

 

Ale to se děje velice často! Mám pocit, že zvláště Češi mívají často ten problém, že se podceňují.

Vím to. Nedostatek sebedůvěry, nepřijetí sebe sama, nedůvěra v to, že by Bůh skrze ně mohl cokoli udělat...

 

Přesně tak. Myslím, že to „brzdí“ i církev...

Děti Izraele byly vysvobozeny z Egypta, přešly poušť, viděly Zaslíbenou zemi, poslaly tam zvědy. Když se vrátili, Jozue a Káleb řekli: „Ta země je skvělá, s Boží pomocí ji obsadíme.“ Ostatní řekli: „Jsou tam obři! A jsme proti nim jako kobylky.“ A nešli tam. Pokud si myslíme, že jsme kobylky, nevejdeme tam. Nepřevezmeme dědictví, které pro nás Bůh má.

 

 

Vzít démonům „přistávací plochu“

 

Napsala jste knihu „Otec je důležitý“ o roli otce a o tom, jak pohlížíme na otce a na Boha. Podobnou knihu jste napsala také o matkách. Občas se mi ale zdá, že někteří lidé všechno svádí na své rodiče: „Měl jsem špatné dětství a špatné rodiče a to, jak se chovám, není moje chyba.“ Jak nahlížíte na tento problém?

Když Bohu předkládáme svá zranění z dětství, neměla by to být hra na to, „kdo za to může“. Nesnažíme se někoho obvinit, nesnažíme se říct: „Za to všechno může moje matka.“ Říkáme: „Staly se tyhle věci a já teď přicházím k tobě, Bože, žádám tě o uzdravení a vyznávám svá vlastní provinění a špatné reakce ve vztahu k matce. Odpouštím své matce a přicházím teď za tebou se všemi zraněními a lžemi, kterým jsem věřil.“ Nejde o obviňování lidí. Nikdy. Musíme převzít zodpovědnost sami za sebe.

 

Zdá se mi, že je několik úrovní těchto vnitřních problémů. Mohou to být špatné zážitky z minulosti, ale také duchovní problémy, kletby nebo posedlost démony. Každý takový problém potřebuje jiný přístup. Jak se s tímhle zacházíte?

Věřím, že démoni žijí v nevyznaných hříších a neuzdravených zraněních nás samých i našich rodin. Nepřítel na nás jen tak nepřistane, musí mít konkrétní „přistávací plochu“. Přesně takovým místem jsou všechny nevyznané hříchy a zranění, které si neseme třeba už i několik generací.

 

Co tedy děláte, když se setkáte s takovým případem?

Vymítání démonů je celkem jednoduchá věc. Když ho vyženete ve jménu Ježíše Krista, démon prostě musí odejít. Pokud však vyženete démona, ale neuzdravíte ránu, démon se může vrátit zpět. Pokud ho vyženete a zahojíte ránu, nemá se kam vrátit.

 

Některým lidem stačí jedna návštěva, někteří vyžadují dlouhodobější péči. Jak to poznáte?

Jednoduše mi to řeknou. (smích)

 

 

Nemocnice a výcvik

 

Často se diskutuje o rozdílech mezi pastorací a křesťanským poradenstvím. Vnímáte mezi tím rozdíl, nebo je to podle vás totéž?

Záleží na přístupu. Blízko mého domu je centrum křesťanského poradenství, kde lidem radí, ale nemodlí se s nimi, pouze s nimi mluví. Pokud jde někdo za mnou nebo za lidmi, které jsem učila, také ho vyslechneme, také používáme různé odborné techniky, ale vždy k tomu přizveme Ducha svatého, kterého požádáme o uzdravení.

Existují dva extrémy: Buď se za vás ve sboru někdo pomodlí pouze „Přijď, Duchu svatý“ či něco podobně krátkého a obecného, nebo se vám naopak snaží jen poradit, ale nepomodlí se za vás. Myslím, že to pravé je někde uprostřed – rada a zároveň konkrétní modlitba za problémy daného člověka. Je jedno, jak to v které zemi a církvi nazvete. 

 

Myslím, že v naší zemi je velký hlad po duchovním poradenství a uzdravování. Vy sama jste tu vyučovala na několika konferencích. Kladu si otázku, proč to tak je. Je možné, že se české církve a společenství nestarají dostatečně dobře o své členy?

V mnoha jiných zemích je to podobné.

 

To mě tedy zrovna neutěšilo... (úsměv)

Potíž je, že jakmile s touto službou začnete, lidé se otevřou a někteří se v neděli přestanou chovat „spořádaně“. Někteří vedoucí nechtějí, aby nedělní bohoslužby byly narušovány emocemi. Jiní si myslí, že jde o osobní, soukromou věc a mají k ní spíše shovívavý postoj. A někteří jsou zase neochvějně přesvědčeni, že nic takového není potřeba, protože když je jednou někdo křesťan, je přece v Kristu nové stvoření a „všechno je nové“ (úsměv). Často jde o kombinaci těchto důvodů.

Když mluvím s vedoucími církví a domlouvám s nimi konference nebo semináře, vždy jim říkám: Potřebujeme vycvičit vojáky, aby byla armáda připravena k boji. Zranění vojáci bitvu nevyhrají. Konference je vlastně taková vojenská nemocnice. Jejím cílem je, aby se vojáci vrátili ve zdraví do boje, ne aby zůstali v nemocnici.

 

Měl by tuto práci dělat pastor, nebo někdo jiný?

Nemyslím si, že to je nezbytně práce pastora. V našem sboru je asi 600 lidí a náš vedoucí je skvělý kazatel. Ale skvělý vedoucí a kazatel nemusí být nutně také skvělý lékař nemocných duší. Nějaký „lékař“ by však ve sboru být měl.

 

V Česku je ale většinou pastorace úkolem kazatele. A ne všichni jsou pro tuto službu obdarovaní...

Nejenže nejsou obdarovaní, ale jsou také často příliš zahlceni a zaneprázdněni – dokonce natolik, že nejsou schopni kázat a vést svůj sbor tak, jak by to potřeboval, aby mohl růst.

 

Jak z toho ven? 

Prioritou musí být vyučování lidí. Je třeba vybudovat tým lidí, kteří budou pečovat o další lidi ve sboru.

 

 

Nepotřebujeme informace, ale proměnu

 

Myslíte, že je potřeba se učit modlit?

Ne, protože modlit se je jednoduché.

 

Jak kdy...

Ne, to jen my to zbytečně komplikujeme, modlitba je jednoduchá.

 

A k čemu tedy slouží vaše Škola uzdravující modlitby (Healing Prayer School)?

Potřebujete školu k tomu, abyste rozpoznali zranění a lži, které je potřeba zahojit. A abyste dokázali lidi povzbudit, že se věci mohou změnit.

 

Jste tady společně se svým manželem. Jak v této službě spolupracujete? Jak službu svojí manželky vnímáte vy, Rone? Promiňte, že jsem vás celou dobu opomíjel...

Ron: To je v pořádku, jsem srovnaný s tím, že Lin je tady vedoucí. Pro manžela nebo jakéhokoli muže je mnohdy obtížné přijmout to, že vůdcem je žena. Vyrostl jsem v matriarchální rodině, takže jsem byl zvyklý na to, že žena má v rodině hlavní slovo. Když jsem potkal Lin, přirozeně jsem k ní „zapadl“, bylo to pro mě snadné. Lin je Bohem velmi obdarovaná, já jsem si toho vědom a jsem rád. Kráčím po jejím boku, modlíme se spolu a pracujeme spolu. Pracuje se mi tak dobře. Přijímám vedoucí pozici své ženy, uvědomuji si, že mně některá obdarování chybí, ale ona je úžasná. Rád jí pomáhám.

 

Ale každý přece má nějaké obdarování. Jaké je to vaše?

Ron: Možná... (trochu váhá)

Lin: Máš slova poznání a dobrá proroctví.

Ron: Ano, to je pravda. Myslím ale, že každý, kdo pracuje v této oblasti, může mít stejné dary. S Lin jsme partneři, doplňujeme se, není to tak, že bychom měli přesně rozděleno, kdo má za co vymezenou zodpovědnost.

Lin: Ale ty se staráš o finance.

Ron: Ano, starám se o finanční a organizační stránku konferencí. Dělám to už hodně dlouho. Ale s Lin jsme spíše spolupracovníci než cokoli jiného. Oba jsme uvěřili před 40 lety – Lin první a já hned vzápětí. Dostala úžasné dary Ducha svatého, které já nemám, a tak mi připadá přirozené takto žít. Myslím, že mým obdarováním a úkolem je Lin podporovat. Dělá dobrou službu. Když s někým pracujete v týmu, vidíte jeho talenty a obdarování. Největším nepřítelem jakékoli spolupráce je, když si o sobě začneme myslet, že jsme lepší než ti druzí.

 

Jak vnímáte spolupráci se svým manželem vy, Lin?

Lin: Prvních 20 nebo 25 let jsem ledacos dělala sama, např. pokud šlo o cesty do zahraničí, na konference. Jezdila jsem se svým týmem, ale bez manžela, protože chodil do práce. Jednu dobu jsem byla zapojená v týmu Leanne Payneové a zároveň ještě v dalších třech. Vedli jsme čtyři organizace, snažili jsme se celou službu „rozjet“. Byli jsme v tom zapojení oba, ale přednášela jsem jen já. Před 15 lety šel můj manžel do důchodu, takže jsme mohli začít sloužit spolu. A je to tak rozhodně lepší (smích).

 

Je něco, co byste ještě chtěla českým čtenářům vzkázat?

Ano. Myslím, že nejdůležitější, když čtete moji nebo i jakoukoli jinou knihu, je to, abyste si prošli připravená cvičení a modlili se. Nesbírejte jenom nové a nové informace, ale aplikujte je ve svém životě. Nepotřebujeme další informace, potřebujeme proměnu.

Tomáš Coufal, Lucie Švábová

 

 

Lin Buttonová

se službě vnitřního uzdravení věnuje od roku 1979. Pracovala v různých zemích společně např. s Francisem MacNuttem, Johnem Wimberem nebo Leanne Payneovou. Později začala vytvářet svůj vlastní britský tým, což nakonec v 90. letech vedlo k založení Školy uzdravující modlitby (Healing Prayer School). Je představitelkou hnutí služby vnitřního uzdravení.

Již desítky let také provozuje soukromou poradenskou praxi. Je členkou anglikánské farnosti All Saints ve Woodford Wells, kde je mj. vedoucí pastorační pracovnicí a modlitební koordinátorkou. Často je zvána jako řečnice na různé konference a semináře, opakovaně navštěvuje také Česko – byla mj. hlavní řečnicí tří konferencí KMS o vnitřním uzdravení (Moc Boží přítomnosti, 2006; Začít znovu a jinak, 2014; Cesta ke svobodě, 2016).

Je autorkou několika knih, česky byly vydány tituly „Otec je důležitý“ a „Matka je důležitá“.

Je vdaná za Rona, mají dva syny a šest vnoučat.

web: www.healingprayerschool.org.uk

Převzato se svolením z časopisu Život víry 2017/10, str. 8 (www.zivotviry.cz).